Musím říci, že mě opravdu velmi znepokojuje, kolik lidí u nás i v zahraničí ospravedlňuje ruské počínání na Krymu. V českém případě - v kontextu naší historické zkušenosti let 1938 a 1968 - je však mé udivení samozřejmě o to větší. Apologeti kremelské politiky vůči Ukrajině používají zcela pofidérní argumenty (např. kosovská paralela) a vinu za vyhrocení událostí ve východní Evropě svalují především na EU, USA a NATO. Více méně v této souvislosti tvrdí, že jsme Ukrajinu neměli "vytrhovat" z vlivu Ruska, že se neměla v posledních dvou dekádách rozšiřovat na východ Severoatlantická aliance ani EU, prostě jako by postkomunistický svět měl i po roce 1989 zůstat jakýmsi prostorem potenciálního zájmu Ruska a proto netknutý integrací do západních politických struktur. Považuji takové argumenty za nesmyslné a vůči Západu značně nefér. Chybou Západu včetně ČR bylo především to, že jsme vůči Rusku vedenému Putinem nezačali být ostražitější a neuvědomili si nebo si spíše nechtěli uvědomit, jaká je skutečná povaha vlády našeho velkého východního partnera.
V první řadě bychom si měli uvědomit několik zásadních okolností. Čelní političtí představitelé Západu nebyli vůči Rusku nikterak nepřátelští. Clinton ani Bush, natožpak Obama se svým naivním "resetem vztahů s Ruskem" nikdy nejednali s Kremlem vysloveně jako s nepřítelem, spíše naopak. Velmi přátelské vztahy se současným vedením Kremlu rozvíjeli i důležití (Berlusconi, Schröder) či takřka bezvýznamní (Klaus) představitelé států EU. Rozvoj obchodních i politických styků mezi Ruskem a západními zeměmi se celkem zdárně rozvíjel i přes některé alarmující signály o změně atmosféry v Kremlu za vlády V. Putina (válka v Čečensku, okupace Jižní Osetie a Abcházie, děs vzbuzující kremelská ideologie eurasianismu, restrikce vůči politické opozici a občanské společnosti apod.). I přes tyto skutečnosti nic příliš nenasvědčovalo tomu, že by západní politické instituce chápaly Kreml jako nepřítele, proti němuž je třeba strojit úklady.
NATO a EU při svém rozšiřování pouze vyhověly přání občanů aspirantských států, kteří většinou osvobození od sovětské nadvlády chtěli završit právě úspěšnou integrací v západních ekonomicko-politických a bezpečnostních strukturách. Vstup do EU ani do NATO nikdy neznamenal pro přistupující země povinnost zavést nějaké restrikce vůči Rusku. Bylo to naopak Rusko, kdo na integrační snahy svých bývalých satelitů reagoval podrážděně a snažil se jejich úsilí trestat (např. při podpisu asociační dohody EU s Moldavskem nebo při sbližování Gruzie s NATO). Bylo to Rusko, kdo začal masivně posilovat svůj vojenský rozpočet, nikoliv NATO, jehož členové naopak své armádní rozpočty drží podfinancované a nadále je snižují.
V čem tedy je vina Západu? Že vyhověl přáním demokratických společností střední a východní Evropy stát se pevnou součástí institucí posilujících jejich ekonomickou prosperitu a bezpečnost? A že chtěl teď stejnou možnost poskytnout i Ukrajině? Opakuji, že integrace do EU ani do NATO nikdy nebyla podmíněna zavedením jakýchkoliv opatření vůči Ruské federaci. NATO nikterak neaktivizovalo svůj vojenský potenciál tak, aby se mohlo Rusko cítit ohroženo vojenskou akcí Západu. EU s Ruskem čile rozvíjela obchodní i politické styky. Americký prezident Obama ohlásil reset vztahů s Ruskem (vztahy s USA byly tehdy lehce pošramoceny vpádem ruských vojsk do Gruzie). Snaha EU o podpis asociační dohody s Ukrajinou neznamenala a priori snahu rozbít její vztahy s Ruskem, protože by to ani z ekonomického hlediska nedávalo nejmenší smysl. V čem je tedy to fatální provinění Západu na Rusku, které Kremlu náhle dává legitimní pravomoc obsadit území suverénního státu a chřestit zbraněmi na hranicích se svými západními sousedy?
Odmítám tvrzení, že akce Kremlu je oprávněnou reakcí na úklady západních států. Jsou to nesmysly hlásané nyní již opravdu nestoudnou ruskou propagandou, které zde papouškují lidé z okolí V. Klause, komunisté a další "experti" na mezinárodní vztahy. Ve svém necelé dva roky starém článku jsem vyjadřoval znepokojení nad politickou situací v Rusku a nad neochotou Západu postavit se čelem dění v této zemi. Podle mě je to právě naše předstíraná slepota vůči kágébáckým praktikám Putinovy vlády, která je největší chybou, jíž Západ ve vztahu k Rusku udělal. Když jsem dříve psal, že "náš nedostatek sebevědomí tváří v tvář stále nemocnějšímu východnímu sousedovi nás může jednou postavit před mnohem vážněji nemocného a problémového pacienta, než jakým je současné putinovské Rusko", netušil jsem, že se onen problémový pacient tak mohutně vzepne proti Západu a v zásadě i proti samému základu mezinárodního práva vtěleného v Chartě OSN tak brzy. Stejně jako jsem nečekal, že takové počínání najde tolik obhájců i mezi příslušníky českého národa s jeho bohatou a bolestnou historickou zkušeností 20. století.
