Ruský prezident Vladimir Putin se opětovně ujal svého úřadu a začíná naplňovat obavy z toho, že jeho vláda bude nyní mnohem více spoléhat na tvrdou ruku a uzákoněnou represi občanské společnosti a opozičních či jakkoliv kritických hlasů v ruské společnosti. Rusko však pod Putinovou (ani pod loutkovou Medveděvovovou) vládou neučinilo mnoho, aby se vymanilo z moci démonů desítky let trvající komunistické vlády, kteří jsou přítomni v každé postkomunistické zemi. Žádná z těchto zemí se však od své zhoubné minulosti nepotřebuje očistit tak důkladně jako právě Rusko. A právě to se za vlády Putina a jeho strany nemůže zdařit.
V Rusku se v posledních měsících probouzejí a dále sílí kritické hlasy vůči stávajícím pořádkům. Nesmírná korupce, bezpráví v soukromém byznysu i ze strany veřejné správy, oklešťování občanských svobod vydobytých v 90. letech, rostoucí společenské napětí živené ruským nacionalismem hlásaným programově ruským politickým vedením, nevyjasněné vraždy kritických novinářů (Politkovská, Estěmirovová) nebo lidí bojujících hospodářskou spravedlnost (právník Magnickij), podezřelé okolnosti atentátů teroristických skupin na ruském území... To je jen malý výčet problémů, kterým by se ruská společnost měla postavit a čelit jejich zhoubnému vlivu. Nic z toho však nelze od současné vlády v Rusku čekat, protože všechny tyto okolnosti jen tvoří jakési stavební kameny systému vlády putinovského Ruska. Nic jiného asi nejde od bývalého agenta KGB Putina ani čekat, ale co Západ, bude stále mlčky přihlížet úpadku svého velkého východního souseda? Bude jen sledovat, jak se ruská společnost utápí nejen v moři alkoholu, ale i narůstajícího bezpráví, které si často nezadá s vládou sovětských komunistů?
Někdo namítne, po vzoru našeho gradního putinofila Klause, že se nemáme plést do vnitřních záležitostí Ruska, ale máme naopak ukazovat maximální vstřícnost k vládě putinovské kágébácké elity. To je podle mě hrubý omyl. Rusko se nyní těší alespoň jisté hmotné stabilitě a zdánlivému bohatnutí, jenže ruské ropné a plynové bohatství neslouží celé společnosti tak efektivně, jak by mohlo, protože končí z valné části v rukou ruských oligarchů 21. století věrných a poplatných politickému vedení země. Toto bohatství však stojí na hliněných nohou a brzy se může tato dojná kráva změnit v noční můru Ruska. Propad cen ropy či plynu by znamenal i velké potíže pro státní rozpočet ruské vlády a propad relativního hmotného blahobytu milionů Rusů. Ti již nyní převážně ve větších městech projevují nespokojenost se systémem vlády v Rusku, ovšem možnosti projevovat tuto nespokojenost se už nyní začínají rapidně zhoršovat. Neziskové organizace podporované Západem se rázem mění v "zahraniční agenty", občanská společnost dušená zkorumpovanou a stále surovější státní mocí bude v sobě své komplexy a bolesti nucena dusit, ale až ten hrnec útlaku a bezpráví jednou praskne, možná bude Západ litovat, že tolik upřednostňoval geopolitické a ekonomické zájmy před všemi ostatními.
Ruská společnost trpí mnoha neduhy jako každá jiná, v ruském případě jde podle mého názoru však často o problémy narůstající do tragicky a nebezpečně velkých rozměrů. Není to jen alkoholismus, který je v Rusku skutečně metlou, ale velmi se bojím sílícího ruského nacionalismu a šovinismu. V Rusku existuje pravděpodobně jedna z největších a nejbrutálnějších skupin neonacistů, jejíž četnost sahá do stovek tisíc (některé odhady mluví i o půl milionu osob), která se v poslední době snaží překonat svou dosavadní největší slabinu - roztříštěnost. Jedná se o sílu, kterou není radno podceňovat a bude-li ruský prezident nadále živit v ruské společnosti nenávist k cizímu a šovinistický nacionalismus a bude k tomu nadále spoutávat ruskou společnost okovy nesvobody, obávám se, že to rozhodně nebudou sice odvážní, ale nejednotní demokraté, kdo by převzal jeho hroutící se a nefunkční vládu.
Jsou to sice spekulace, ale přehlížení zhoubného vlivu Putinovy vlády na společnost největšího státu světa, se může v budoucnu všem zemím, jež s Ruskem mají co do činění, hrubě nevyplatit. Nikde by se podle mě nemělo beze slov přihlížet pošlapávání lidských práv, což platí o to více u zemí, s nimiž nás váže tolik ekonomických, historických a politických vazeb, jako je tomu v případě Ruska. Můžeme doufat, že v Rusku přijde obleva a vláda práva a tolerance, ale s Putinem se toho zajisté nedočkáme. Jistě i my na Západě máme možnosti, jak dát najevo, co ještě lze v rámci vnitřní politiky Ruska tolerovat a co je již za hranicí toho, co od svého strategického partnera očekáváme. My potřebujeme Rusko, ale ono sice stagnující, ale stále velmi bohatý Západ potřebuje ještě víc. Náš nedostatek sebevědomí tváří v tvář stále nemocnějšímu východnímu sousedovi nás může jednou postavit před mnohem vážněji nemocného a problémového pacienta, než jakým je současné putinovské Rusko. Tuto eventualitu bychom si podle mě měli všichni dobře uvědomit.
