Zase mě nedostanete! Aneb proč nepůjdu volit

Možná Vám připadne můj přístup nezodpovědný, ale já vlastně ani nevím, koho bych volit měla. Politice nerozumím, ale čemu rozumím je, že ze všech stran se na mě hrnou sliby, které stejně nikdo nehodlá dodržet. A můj jeden hlas by stejně nic nezměnil.

Jsem obyčejný pracující člověk. Letos to bude 9 let, co jsem se zapojila do pracovního procesu. Za celou dobu jsem byla „na pracáku“ 2 měsíce. Pobírala jsem větší i menší výplatu, ale princip byl pořád stejný. Stát si z toho vždycky „něco“ ukousl pro sebe.

Tak třeba loni jsem byla u lékaře celkem čtyřikrát. Na dvou preventivních kontrolách a dvakrát mě zdolal bacil. Nemocenskou jsem nepobírala vůbec. Raději jsem si vzala dovolenou. Z výplaty platím zdravotní pojištění, takže mě jedna návštěva u lékaře vyšla bratru na skoro 2.500,- korun. Což je jistě v pořádku, platit za péči, které se mi dostalo, ale když vyjdu z tohoto, že to tak bude mít většina pracujících lidí, jak to, že se zdravotnictví nedostává peněz?

Každý měsíc zaplatím daň za to, že vůbec pracuju a mám tedy nějaký příjem. Za odměnu, že nechci žádné dávky... možná si spořím právě na ně, až je budu potřebovat. Jenže...má takhle „naspořeno“ každý? Trochu se obávám, že pokud ta chvíle nastane a já budu v nouzi nejvyšší, stát se na mě vykašle, protože se nebudu moci ohánět rasovou diskriminací.

Nebo to snad řeší moje sociální pojištění? Těžko. Dnes nikdo neví, jestli vůbec bude z čeho vyplácet důchod mě nebo mým, pracujícím, vrstevníkům. Proto si raději spoříme na „penzijku“. Jen pro jistotu.

Když mi někdo umře a já nedejbože něco zdědím, hned poputuje desátek do státní kasy. A nebo, když mi někdo něco daruje. Stát se chce radovat se mnou, a proto mu taky něco „šoupnu“. Vždyť bych měla být zvyklá, když mu dávám na všem, co si koupím DPH.

Jen tak zírám, jak všichni strkáme státu penízky, na které chodíme denně do práce a přitom je stát stále víc zadlužený. Čím to asi bude? A pak taky vidím pořád ty samé obličeje pánů v kvádrech, kterým není hanba sebrat mámám nějakou tu korunu z mateřské a druhou rukou si odhlasovat nezdanění náhrad.

Já ráda budu přispívat do státní kasy, ale mělo by být vidět, že to k něčemu je. Ráda zaplatím za používání státních silnic, pokud cena bude odpovídat kvalitě. Ráda přispěju na školy pro naše děti a jejich děti, nebo na rozvoj města, ve kterém žiju. Ráda dám svůj „desátek“, bude-li to k něčemu. A věřím, že takových je nás víc.

Říkám, že život je byznys. Vždycky je to „něco za něco“. Jen mám pocit, že za svoje „něco“ nedostávám jaksi nic. Jen nejistotu a nevíru, co že to s námi vlastně za pár let bude.

Takže volit nepůjdu. Neznám stranu, která by vyhověla mým požadavkům, a proto nemohu já vyhovět požadavku jít volit a dát někomu hlas. Až se najde někdo, kdo učiní tenhle byznys oboustranně výhodným, ráda ho podpořím a budu volit. Zatím není koho.