Za blbost se platí, aneb Kdož jsi blbý, trp si

Za blbost se platí, slyšela jsem od svého otce ve chvíli, kdy jsem zrovna jednu takovou platbu pociťovala na svém pozadí za skok z balkonku v mezipatře.  Jako by mi nestačil zlomený nárt. Nebo dost možná to byla platba za to, že mě musel odsmýkat na chirurgii a pak, se sádrou až ke koleni, do třetího patra na zádech. Byla jsem sice asi tak ve třetí třídě, přesto jsem pro mého otce, který měl padesát kilo i s tunovou postelí, musela být docela velkým soustem.

Dnes to beru s úsměvem, ovšem v tu chvíli mi bylo spíš do breku. A taky jsem brečela. Hodně a nahlas. Tuhle lekci si pamatuji dodnes. Od té doby mě nikdo skákat z balkonu neviděl. A dnes taky vím, že jsem si to zasloužila. Ne, že bych teď, ve své potupené hrdosti souhlasila s tím výpraskem (Přece jen mě ten skok stál moře odvahy a já přitom měla být za hrdinku, jen se to někde zvrtlo. Někde = v mém nártu přímo při doskoku na zem.).

Z vlastní zkušenosti mohu říct, že platidlem za blbost nemusí nutně být jen trest. Nezřídka to bývá i běžné oběživo. Jako třeba to, které jsem dala jistému pánovi (jehož jméno můj mozek úspěšně vymazal navždy ze seznamu) na LAVIČCE V PARKU na Karlově náměstí oproti ručně psanému potvrzení o převzetí kauce za nájem bytu. Jestli Vás ta moje blbost tříská do očí, jako mě teď, když to píšu (nebo když na to jen pomyslím), tak bohužel musím přiznat, že máte pravdu. Sama před sebou se obhajuji, že jsem byla mladá, blbá, naivní a plná snů. Houby s voctem, vážení! Byla jsem především tupá jako nebroušené nože. S vidinou vlastního (prvního samostatného) podnájmu jsem přehlídla několik zcela zřejmých věcí, které mi mohli tuhle blbost (i peníze) ušetřit. Ale co, člověk v životě přijde o víc, než pár tisícovek. Přesto to dnes vidím jinak, takže prachy v parku už nerozdávám.

Každý máme v životě něco, co považujeme za kardinální blbost, kterou se snažíme (mnohdy marně) utajit před širším okruhem známých, kteří by mohli pochybovat o našem duševním zdraví. A taky se přesvědčit, že v tom nejsou sami. Zajímavé je, že čas otupuje hrany i kardinální blbosti a ta se tak nezdá tolik potupná nebo na její místo nastoupí jiná, ještě šťavnatější. Což jen potvrzuje tvrzení, že blbost je věčná… pokaždé jiná a vždycky horší než ty předešlé.

Každý jsme někdy za blbce a každý jsme se s blbcem někdy setkal. Mě moje vlastní blbost vždycky překvapí ze zálohy, když jí nejmíň čekám. Někdy nad sebou jen kroutím hlavou, někdy se tomu směju a jindy jsem pěkně naštvaná, že jsem zase skočila na něčí narafičenej špek. Protože špek moc nemusím.

Přemýšlím, kde se takové zatmění mozku bere.  Proč blbneme? Asi proto, že jsme jen lidi. Příčinou mých „skoků na špek“ bývá většinou moje hrdost, pocit že mám pravdu, nezkušenost, naivita nebo přehnaná důvěra. Pozitivní na blbosti je, že přinese vždy něco nového. Nový druh ponížení a pocitu bezmoci.

Moje blbosti mě neustále učí. Takže občas se mi podaří je neopakovat. Ne vždy se to však povede. Ale zkušenost se taky počítá.

Nejčastějším platidlem za moje blbosti jsou nervy(moje i přihlížejících), psychická pohoda, žaludeční potíže a někdy taky peníze. A že jsem ve své lidské naivitě, důvěřivosti, pýše a hrdosti nadělala tolik blbostí, že by vydaly na román na pokračování. A co mě jich teprve čeká!

Jo, holt za blbost se platí, táta měl pravdu. Tak si dělám průběžně zásoby, abych se nedostala do nepovoleného debetu a neruply mi nervy.