Trauma, které jsem si (ne)odnesla z koupaliště

Stejně jako každý rok si všímám, že moje oblečení se v létě smršťuje. Opisně řečeno. Zkráceně – tloustnu. Obvykle to neřeším minimálně do okamžiku, než sama sobě přiznám, že pokud nechci vyměnit kompletně všechno oblečení a chci se cítit dobře sama se sebou, musím se začít víc hýbat a změnit jídelníček, alespoň na čas.

Zatím jsem ve fázi „je to ještě dobrý“. Takže v dobré náladě a vidině báječného koupání jsem vyrazila na koupaliště.

Abych se ujistila, že to se mnou není tak hrozné, rychlým pohledem přejedu ženskou část osazenstva.  „Raději jsem neměla ten román….“  Ale měla, měla jsem raději zapíchnout oči do románu a nekoukat nalevo napravo. Všude kolem mě se promenádují slečny s neskutečně plochým břichem, krásnýma nohama a neuvěřitelným poprsím. A moje trpící sebevědomí se zkroušeně krčí někde do kouta. Ať zatahuji břicho, jak chci, tuhle placku z něj nemám šanci udělat, ani „na oko“.  Jedině bych mohla přestat dýchat, třeba.  Tohle nezachrání ani moje zánovní plavky. Pomalu se propadám do sklíčenosti. Musím začít cvičit, přestat jíst a další podobné voloviny mě napadají, když kolem mě propluje další slečna s bříškem mínus, mínus nic a sebevědomím, až do oblak. Já se jí ani nedivím, všichni jsou přeci přesvědčení, že velikost dětského oblečení činí ženu sexy, nebo ne?

Taky vidím spoustu žen a dívek, jejichž postavy mají daleko k ideálu dnešní vyretušované krásky. (to je ta, která si dá k obědu klidně svíčkovou s knedlíkem (počet raději neupřesňuje, jeden plátek knedlíku je taky knedlík) zapije to pivem a pořád se jí břicho tváří jako obrácený lavor). Vlastně je nás tam takových víc. A rozhodně na tom nejsem nejhůř. Šťourám sebevědomí ven. „Pojď sem, ty trdlo, podívej se na to objektivně, žít se dá i s malými nedokonalostmi.“ Usmívám se na něj laskavě, je to takové moje plaché bláznidlo. Sotva ho naučím, že se nemusí bát, pořád se při prvním náznaku neúspěchu utíká schovat.

Slečny s postavami panenek Barbie jsou povětšinou v doprovodu své neméně krásné kamarádky, vedou spolu vysoce inteligentní konverzaci a hází opovržlivé pohledy na všechny ty chudinky, kterým příroda (ne)nadělila nebo nemají tolik odvahy trávit svůj život cvičením od diety k dietě. Nikomu to neberu, to opravdu ne, každý máme svůj život a ten máme právo prožít tak, jak nám vyhovuje. Neméně útrpné pohledy hází na ty jejich chudáky partnery, kteří musí neskutečně trpět, když vedle sebe mají „něco tak hrozného“ nebo to jsou určitě „prasata“, kterým se líbí tlusťošky (tím myslím všechny, které mají větší velikost než tyto nadpozemsky krásné a dokonalé slečny). Tyto dámy totiž zásadně chodí s kamarádkou nebo samy. Chlapa jsem neviděla vedle žádné, přísahám.

Přivádí mě to na myšlenku proč? Kdo v našich očích určuje „co je normální“ a co už ne? Kdo je pro nás štíhlý a kdo už tlustý? Jsou měřítkem vyretušované a poupravené krásky z obálek časopisů nebo jsme to my sami?

Vždyť pro ty Bárbínky já už musím být ve škatulce „nechutně tlustá“ (ve škatulce „tlustá“ jsou ty s velikostí 38) a dámy s většími rozměry jsou už „tohle by nemělo vůbec chodit na ulici“. 

A pro ty, co mají větší velikost, můžu být „celkem štíhlá“ a ty samozvaně nádherné slečny „nechutně vychrtlé anorektičky“.

Krása je v očích toho, kdo jí vnímá. Každý máme něco, čím jsme byli obdařeni. Je jen na nás, jak to dokážeme prodat ostatním. Není přece důležité mít velikost 34-36, abychom byli šťastní, nebo ano? Mám i kamarádky, které trápí opačný problém. Právě ta „tolikžádaná“ velikost oblečení.

Někdy si říkám, že jestli to ty krásky nemají v životě jako takovém nakonec těžší. Vždyť hodně prima chlapů  přizná, že by takovou krásku neoslovili. Co kdyby je odmítla a nebo ztrapnila? Na to je mužské ego příliš křehké a nemá to zapotřebí.

Když kolem mě prošla stopadesátá slečna s „dokonalou postavou“ a dokonalým vzhledem, řekla jsem si dost! Kašlu na zatahování břicha, kašlu na diety, já jsem já. Mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi bez ohledu na nějaké to kilo sem (tam). Nepotřebuji, aby davy padaly na zadek z mojí nebetyčné krásy, vždyť mám chlapa, pro kterého jsem krásná taková, jaká jsem, i když nejsem rozhodně „in“ podle poslední módy vyzáblých modelek. Ani nemám ten správný „styling“ jsem prostě svoje.  

Přiznám se bez mučení, že se občas dívám do zrcadla velmi kriticky, zrovna tak pokřiveně a říkám si, že jsem tlustá, hrozná a vím, že mám na výběr ze dvou možností. Můžu buď prožít život tak, jak ho mám ráda – bez cvičení, bez přísných diet, občas si zhřešit nějakou laskominou a mít přitom postavu jakou mám. Nebo obětovat svoje pohodlí, pohodu svému „kultu těla“, začít zase pravidelně cvičit, počítat kolik čeho můžu sníst a být jenom podrážděná, že nemůžu žít podle varianty jedna s výsledkem varianty dvě :-) Zvolila jsem si dobrovolně variantu jedna, protože si chci svůj život užít tak, aby se líbil mně, a proto od zrcadla odcházím s mávnutím rukou, úsměvem na rtech a povzdechnutím „co naděláš“.

Všichni máme něco… něco svého, co občas brání tomu našemu sebevědomí vylézt na povrch. A je na nás, jestli tomu „něčemu“ dovolíme, aby to převálcovalo naše já. Svádím tenhle boj dnes a denně, ale tentokrát jsem jej vyhrála a raději jsem zapíchla svůj zrak do literatury. Byla zajímavější než stádečka předvádějících se slečen demolujících moje sebevědomí.