Strašák jménem exekuce, aneb Vítej v realitě - část 5.

Příběh na pokračování o jednom lidském osudu zatím bez konce, jehož začátek se datuje přibližně třicet let zpátky…předchozí díl najdete zde

„Kdo je k sakru Zdena?!“ uhodila Eva na Adama, když se vrátil domů.

„Jaká Zdena?“ tvářil se překvapeně.

„Jaká?... To bys mi spíš měl říct ty.“ Hodila před něj ten cár papíru.

„No víš…“ nějak nenacházel slova

„Vím! To je ta tvoje práce, kvůli které chodíš domů pozdě nebo vůbec. Co jsi jí navykládal? To samé, co mě? Že si spolu už dávno nerozumíme? Že vlastně spolu nejsme? A co má znamenat to společné stěhování?“

„O žádném společném stěhování jsme nemluvili“

„Tak to tedy ne, vyber si sám, buď ona nebo my. Ale v tom případě si nemysli, že nedodržíš, co jsi slíbil mému tátovi. O holky se budeš muset postarat tak jako tak.“ Práskla za sebou dveřmi do ložnice.

Ten večer spal v obýváku, musí jí nechat vychladnout. Co to tu Zdenu napadlo? Psát jeho manželce dopis? No, alespoň to může regulérně ukončit. Stejně ho už nebavila. Rozhodně neměl v plánu tahat si další ženskou na krku 400 kilometrů daleko. To je jako nosit dříví do lesa. Evě se omluví, bude to v pohodě.

Eva se cítila podvedená, ale Adama milovala. Ve skrytu duše doufala, že to není všechno tak jak se zdá. Chtěla mu odpustit, chtěla začít znova. A tak podlehla jeho omluvám a slibům a do Ústí se stěhovali společně v den Lucinčiných třetích narozenin.

Tohle město se jí moc nelíbilo. Příroda kolem byla špinavá, jakoby pokrytá popelem. Ale měla svojí vlastní rodinu, chtěla žít spokojený život a tak svému manželství i tomuhle městu dala šanci.

Když Evě končila mateřská dovolená, našel jí Adam místo skladnice ve vojenském skladu. Měla radost, po roce v novém městě pořád nikoho neznala, tak se těšila, že přijde „mezi lidi“. V nové práci si našla kamarádku, se kterou mohla probrat drobné radosti i strasti běžného života. Mohla k ní zajít na kávu, na kus řeči.

Pokud Vás příběh zaujal a chcete vědět, jak dopadne, čtětě další díl zítra v 10:05