Strašák jménem exekuce, aneb Vítej v realitě - část 10.

Příběh na pokračování o jednom lidském osudu zatím bez konce, jehož začátek se datuje přibližně třicet let zpátky…předchozí díl najdete zde

Adam si příliš hlavu nelámal s plněním svých slibů daných v alkoholovém opojení. Nájemné občas zaplatil, občas ne. Jednou peníze Evě poslal, dvakrát neposlal. Eva žila více méně ze svých úspor, ale nějak neměla sílu hledat novou práci, nechtěla poznávat nové lidi. Neřešila, co bude, o finance se celý život staral Adam. Důvěřovala Adamovým slovům…Až jí jednou přišli odpojit elektřinu. Zírala jako tele na nová vrata. Adam jí nebral telefon a na SMSky nereagoval. Nezbylo jí než elektřinu zaplatit včetně připojovacího poplatku. Další rána přišla asi za rok, když přišla první obsílka a výzva k zaplacení dlužné částky za nájem plus několik desítek tisíc úroku. Eva seděla v kuchyni a plakala, nevěděla kam se dovolat. Byt byl psaný na Adama, a ona to vlastně ani neřešila.

Vložily se do toho obě dcery. Lucie na to šla po svém, zhurta a narazila. Lenka to zkusila jinak. Zavolala mu, aby mu pověděla co se stalo.

„Nemohl bys to nějak vyřešit, zkusit domluvit nějaký splátkový kalendář…něco?“ ptala se ho.

„Dej mi dva dny, zařídím to.“

Když mu třetí den volala, s klidem jí oznámil, že on žádnou obsílku nepřevzal, takže nic řešit nebude.

„To snad nemyslíš vážně, jen tak se sebrat a odejít, nic neřešit, to by zvládl každej. Takovej život by se mi taky líbil, zříct se veškerý zodpovědnosti a utéct. Nechat si tady trvalé bydliště, nerozvádět se.“ Rozohnila se jeho rozumná dcera a třískla mu telefonem. Byly zase na začátku.

Eva ve své letargii ani tenhle problém neřešila. Vlastně jen čekala, co se bude dít. Jen pochopila, že její cesta a cesta Adama se navždy rozdělila. Chtěla se nechat rozvést, ale Adam byl nedohledatelný, takže se domluvit s ním nemohla. Když byt, ve kterém Eva bydlela, koupil soukromý vlastník, zřekl se Adam veškerých uživatelských práv k bytu, stačilo mu podepsat připravený formulář. Trvalé bydliště ale tam měl stále. Kdykoliv se s Evou viděl, nebo s ní mluvil, slíbil, že podá žádost o rozvod. Vždycky však zůstalo jen u slibů.

Nechtěla stále sahat na své finanční zásoby, tak začala znova hledat práci. Po několika neúspěšných pohovorech konečně našla práci v továrně. Nevydělala si moc, ale přeci jen něco a hlavně byla mezi lidmi. Našla přátele a známé se kterými mohla občas vyrazit na skleničku. Při jedné takové výpravě na „jedno malé“ potkala Lojzíka. Kdysi se kamarádil s Adamem, znali se. Byla ráda, že ho vidí. Lojzík byl o pár let starší než Eva a jak se jí přiznal, vždycky se mu líbila, jen patřila k někomu jinému.

Eva ve svých padesátičtyřech letech prožívala štěstí. I její dcery viděly, jak jí svítí oči radostí. Vnímaly, jak se k ní Lojzík chová hezky, pomáhá jí v domácnosti, má ji rád. Nikdy předtím neviděly mámu tolik šťastnou. Moc jí přály, aby konečně mohla prožít život v klidu s někým, kdo si jí váží.  

Pokud Vás příběh zaujal a chcete vědět, jak dopadne, čtětě poslední díl zítra v 10:30