Pomoc, stárnu!

Život je plný paradoxů. Jako malá holka jsem chtěla být už rychle dospělá. Na všechno, co jsem chtěla dělat  jsem musela počkat „až budu větší“. Ach jo, jak já chtěla být velká… nejlépe ihned. Nosit šaty, které si sama vyberu a hlavně ty vysoký kramflíčky. Všichni, kterým bylo o pár let víc, než mě byli „strašně starý“ a hlavně tak báječně dospělý. Toužila jsem mít manžela, děti, domeček a parádní dospěláckej život.

Naoko jsem se rozčilovala, když po mně v osmnácti chtěli v trafice občanku. Já už jsem přece velká holka! Občanka, konečně, po třech letech nošení v peněžence, se blýskala před trafikantkou stejně pyšně a hrdě jako já.

A pak to přišlo, jako blesk z čistého nebe! Na stehnech se mi vyklubala z ničeho nic celulitida. Kde se vzala, tu se vzala, večer tam fakt nebyla.

Objevila jsem taky vrásky. Zrádkyně kůže, nikdo se jí neprosil o to, aby se vrásnila jako při masivním horotvorném procesu. Nevděčnice! Nebo to mám za to, že jí nosím na trh, a to tak, že pravidelně.

Dřív jsme s kamarádkou vydržely na diskotéce „pařit“ až do rána. Kde jsou ty časy…? Když teď zcela náhodou se vyskytneme na nějaké takové akci, celkem brzy se začneme nudit. Hudba je moc hlasitá, všude moc lidí, člověk ani nepokecá… a navíc tam hloupě zvyšujeme věkový průměr návštěvníků. Lepší si zajít na dvojku do vinárny.

Stárnutí se projevuje i na mém smýšlení, a obávám se, že to bude jen horší.

Když mi před lety moje maminka říkávala, že ty trička by měly být delší, protože mi nastydnou ledviny, odbývala jsem to mávnutím ruky a hlavně myšlenkou, že je nejspíš už moc stará na to, aby pochopila, že odhalený pupík je prostě „in“. Dnes dávám přednost čemukoliv, co překrývá alespoň o deset centimetrů lem kalhot a to nejen proto, že mým tělesným proporcím tenhle styl sedí líp. A když vidím slečny v krátkém tričku nebo (chraň Bůh) bundičce, moje ledviny trpí za ty jejich. Mohly by jim vyprávět svý.

A teď to, čeho jsem se obávala asi ze všeho nejvíc – chci děti. Dřív mě představa uřvaného uzlíku děsila i ve snech. Nedokázala jsem si představit, co já (JÁ!!!) budu asi tak dělat s miminkem. Dnes? Dnes mi připadnou miminka roztomilá a v podstatě čekám, kdy se mi nějaké „uhnízdí“ v břichu. Miminkovské oblečky obcházím s přiblblým úsměvem a říkám si, jaká ze mě asi bude maminka (až bude).

Věděla jsem, že všichni zestárneme. Tuhle krutou realitu se nikomu nepodařilo přede mnou zakrýt. A zcela suverénně jsem předpokládala, že zrovna já jsem ta, které se tento proces vyhne. Že jakoby mimochodem mě zub času mine a já budu věčně mladá. Že ke mně bude čas milosrdnější než k ostatním. Proč by taky neměl být? Od jisté doby si připadám vyjímečná. Někdy taky vyjímečně stará.