Oranžovej pejsek

Vlastně se spolu známe chvíli. A já vím, že je to holka. Ona o mně už ví, že se mě nemusí bát. Já o ní vím, že je hladová a bojácná a ona o mě ví, že jí nevyženu od misky s granulemi naší „pracovní kočky“.

Už jako malá jsem měla ráda zvířata. Po té, co jsem se vzdala hvězdné kariéry zpěvačky, jsem se rozhodla být veterinářkou. Tenhle můj sen padl, když jsem pochopila, že bych musela nějaké zvířátko uspat. Nedokázala bych to tehdy a ani dnes. I když vím, že bych mu třeba pomohla a ukončila jeho trápení.  A tak nejsem veterinářkou. To mě ovšem neodrazuje od zachraňování, krmení a mazlení všech pejsků a koček, které se v mém životě vyskytnou.

Doma mám psa a dvě kočky. Miluju je a věřím, že i oni mě.

V práci mě každé ráno, přesná jako hodinky vítá černá kočka. Jmenuje se Čert a tak nějak jsem jí zdědila, když jsem jí začala krmit. Mimo jiné, je to maminka jedné z mých koček a je věčně těhotná. O většinu koťat přišla, ale před Vánocemi se mi podařilo ochočit jedno její odrostlejší kotě, které snad zázrakem přežilo na statku plném kocourů. Kotěti jsem našla milující domov a tak je tu Čert zase sama. A je zase těhotná, koťata budou už každou chvíli. Nedělám si na ní žádné nároky. Je svobodná. Já jí jen servíruju jídlo, a když se nechá, pohladím ji. 

Čert má kámoše – černobílého kocoura. Už se nechal pohladit, ale důvěra mezi námi ještě není vybudovaná zcela. Ale to chce jenom čas a já jsem trpělivá...tedy v chočení zvířat určitě. 

Dobré zprávy se šíří rychle, takže k nám začal občas na tajňačku chodit kočkám ujídat granule zrzavý, malý pejsek. Hned jsem ho překřtila na oranžovýho pejska a tak to prostě je. Bydlí kousek odtud.
Vždycky, když přijde, má ocásek stažený až na bříšku. Když někdo promluví, utíká pryč. Tedy až do nedávna. Jednou přede mnou neutekl. A tak jsem zjistila, že je to holka. Utíká přede všemi, jenom přede mnou ne. Nechá se pohladit a tváří se blaženě. Je vděčná, že se nemusí bát. A já jsem vděčná, že je tam se mnou.

Někdo si víc rozumí s lidmi, někdo se zvířaty. Já rozhodně patřím do té druhé skupiny. Povídám si s nimi, i když člověk se moc názorů nedozví. Někdy je pohled výmluvnější než tisíc slov. Nemusím je nutně všechny vlastnit. Nic od nich nečekám. A všichni si tu svobodu užíváme. Tak jsem dnes nechala půlku svého oběda oranžovému pejskovi, kočka by to stejně nechtěla a já už jsem to neměla kam nacpat.