Mrtvé děti v igelitkách

Je to strašné a nepochopitelné, ale hlavně smutné.

Alespoň pro mě je. Nedokážu pochopit, co se honí hlavou ženě/dívce, která někde odhodí v igelitu svoje sotva narozené dítě. Kus sebe.

Znám případy, kdy se dva lidi, kteří se milují pokouší o početí nového života několik měsíců. Znám ten smutek v jejich očích, když se to měsíc po měsíci nedaří. Zklamání, že tentokrát to zase nevyšlo a naději, že možná příště.

Možná proto nedovedu pochopit proč a z jakého titulu někdo zavraždí bezbranného tvorečka, který rostl devět dlouhých měsíců v jeho břiše.

Netvrdím, že všechny těhotné si musí děti nechat. Dokážu pochopit situace, kdy přivést na svět dítě je nežádoucí a nechtěné. Těžko lze zazlívat znásilněné, že nechce „připomínku“ něčeho tak hrůzného vidět růst před svýma očima. Těžko to zazlívat studentce, která ještě neví, kam ji život vrtne a rodiče ji odmítnou podpořit, že se rozhodne dítě nemít. Existují situace, kdy nechat si dítě prostě nejde. Z nějakého důvodu. (za důvod odmítám považovat nezodpovědný přístup k sexu dvou dospělých lidí).

To všechno dokážu uznat. Ale v dnešní době, kdy je zákonem umožněno těhotenství přerušit do 12. týdne, a existují i u nás babyboxy nedokážu zůstat klidná při zprávě, že matka zabila svoje děti.

Cítím jak mi to drásá srdce a duši. Stejně jako duše těch, kteří by dali celý svět, aby mohli svého vlastního drobečka držet v náručí.