Kočkopsí život

Kotě, které jsme si přinesli domů, vlastně omylem, od základů překopalo život našeho psa naruby. 

Vlastně jsme vůbec neměli v plánu přinést si kočku. Přítel si na internetu domluvil mládě fretky, tak jsme jí jeli koupit písek, mističky a všechny ty blbinky, co malá fretka potřebuje.  

Ve zverimexu mají kromě rybiček a křečků další zajímavá zvířátka a já, zvířomil je chodím tajně „očumovat“. Nejraděj bych si je vzala domů všechny, tedy kromě pavouků, ze kterých mám opravdu fobii. Králíčky, fretky, leguány, křečky, myši, potkany…no a taky kočky.  

Když jsem procházela kolem výkladní skříně (zaskleného prostoru pro větší zvířátka) s koťaty, hypnotizovalo mě černobílé kotě. Koukalo se jako by neumělo do pěti počítat a očima prosilo „vysvoboď mě“. Byla jsem strašně moc silná. Koneckonců nikdy jsem neměla slabost pro flekaté kočky. Vybírali jsme fretce závěsný rukáv na spaní a koťata jsme pustili z hlavy. Asi tak na pět minut, než jsem je znovu míjela. Z chumlu hrajících si koťat vyběhlo to černobílé. Je to jasný, vybralo si mě a už neuniknu. Koukalo na mě jako na poslední naději všech černobílích koťat. Přítel v dobrém rozmaru prohodil „tak si tu kočku vezmi“. Netušil, jaký si na sebe upletl bič. Co bych byla za zvířomila, kdybych nadšeně nesouhlasila, no ne?  

Když jsme zjistili, že je to kočička dala jsem jí jméno Micina. Jistě, není to příliš originální, ale když vím, že jí budu stejně říkat „Micináči“ nemá cenu vymýšlet cokoliv jiného. (Ještě jsem netušila, že nejčastěji na ni budu křičet „ty potvoro chlupatá“).  

Micinka byla jako andílek. Spokojeně předla asi tak do chvíle, než jsme překročili práh zverimexu. Pak začala vřískat, jako když jí na nože berou. Lidi se za námi otáčeli a já si z toho dělala legraci. „Zařvi jako tygr.“ Věděla jsem, že teď už neunikne, že je naše. Dovezli jsme kočku domů.  

Trochu jsem měla obavy, co na to řekne náš tříletý pes, protože ke kočkám nemá zrovna moc důvěry. „Ale co, jsou to zvířata, však oni si to nějak vysvětlí.“ Uklidňovala jsem se.  Piňďa ovšem překonal všechny moje představy a očekávání. V okamžiku, kdy jsme položili Micinu na zem jsme ho (psího mamánka!!!) přestali naprosto zajímat.  Měl kočku.  

Nejdřív si myslel, že spolu budou mít kočkopsy, ale když zjistil, že to tak horký nebude, ujal se hrdinně role kočičí mámy. A to tak, že doslova. Micinka totiž usoudila, že nejvíc podobný kočce (vzhledem i velikostí) je náš pes. A začala od prvního dne terorizovat „cucáním“ mlíčka. Piňďa nevěděl, která bije, ale trpělivě seděl a čekal, co z toho bude. Nutno říct, že obdivuju jeho trpělivost, kterou každodenně při tomhle „cucání“ projevuje. Já bych jí mnohdy už jednu švihla, on jí maximálně šťouchne čumákem nebo jednoduše odejde. Ono to totiž není až tak příjemné, kočička už používá zoubky a „tetuje“ svými miniaturními drápky. Nějak si to ale museli vysvětlit, protože už nejde Piňďovi na břicho, ale do předních „podtlapek“, kde nemá tak tenkou a citlivou kůži. Ve finále je to asi jedno, protože z našeho psa žádné mlíko nevycucá ať je nacuclá kde chce.

Samozřejmě ti dva spolu vyvádějí nejrůznější lumpárny. Nezřídka kočka přistane psovi na hlavě, nebo ho kouše do nohy, nejvíc jí ale zajímá bílá špička jeho ocasu, kterým tak legračně vrtí, to je hračka pro kočku! Nebo pes čumákem ponouká kočku ke hraní. Honí se po bytě a dělají „hovadiny“, koušou do sebe, schovávají se jeden druhému a řekla bych, že jim to oběma vyhovuje. Večer si každý najdou svoje místo a nebo se stulí k sobě v Piňďově pelechu.

Kočka se tváří, jako že jí všechno patří a že je spokojená sama se sebou, jak si dobře vybrala.

Jediné neshody mezi nimi vznikají, když se rozdává jídlo. Kočka, přesvědčená o svém výsostném postavení, se velmi hlasitě dožaduje svého přídělu, zatímco pes sedí opodál a čeká. Když je chci podělit, musím dát jídlo první kočce a pak psovi. Obráceně jsem to udělala jednou. Kočka hupsla psovi na hlavu a div mu nevlezla do tlamy. Chudák Piňďa se málem zadusil, hlavně aby ten kus žvance nemusel vydat na pospas kočce. Jediné, na co ji opravdu nenechá ani sáhnout jsou kosti.  

Naše kočka je madam, princezna všech koček. Tváří se tak a my, včetně Piňdi, se tváříme, že jí to baštíme.

Za sklem se tvářila jako oukropeček a zatím je to stejnej lump jako Piňďa, jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Tak mě napadá… vůbec netuším, kde se vzal ten nesmysl, že by zvířátka měla být podobná páníčkovi :-)