Kdo je lhář a podvodník?

Už od rána se s přítelem dohadujeme.... a tak...

se vracím ve svých vzpomínkách rok a kousek nazpátek. Já jsem v Praze a on tady. Šílím... takhle pozornej, milej, milující... Kdo si nikdy nepřipadal jako "ošklivé káčátko" tak to asi neocení. Ale já byla v sedmém nebi. Nebyl to přímo ten typ, ze kterého se mi podlamují kolena, ale měl něco do sebe. Měl úroveň, styl. Byl galantní... Zrovna jsem ukončila jeden vztah a nechtěla jsem se vrhat do dalšího. Chlap mě podváděl a já se z toho konečně dostala a byla vyrovnaná sama se sebou. Nechtěla jsem nic nového. Ne hned. Ale On se objevil. Byl neústupný, chtěl mě získat. Svou pozorností, tím, že jsem byla konečně (konečně) pro někoho vyjímečná tak, jak jsem si to přála. Po několika týdnech přátelství jsem podlehla (upřímně - nejsem žádná krasavice a koho by bavilo nekonečné a bezvýsledné dobývání?). Začalo období č. dvě. Jezdil za mnou 120 kilometrů nejdřív tak třikrát za týden, s tím, že jsme na víkendy jezdili z Prahy ven. Pak za mnou jezdil denně. Byl unavený, byl vyčerpaný, ale dělal to přeci KVŮLI MĚ. Propadla jsem tomu kouzlu jako mávnutím proutku. Po třech měsících jsme spolu letěli na dovolenou. Ouha, nemohla jsem si to dovolit. Nevadí, chci ti to zaplatit, chci, abys měla tenhle zážitek. Přemlouval mě dlouho až mě přemluvil (vynutil si to, o čem byl přesvědčen). Když jsme se vrátili z dovolené, dala jsem výpověď v práci v Praze a plánovala odchod sem. Ačkoliv jsem se zařekla, že k nikomu se už stěhovat nebudu (no jo, nikdy neříkej nikdy) bylo lepší žít tady ve "vlastním domečku" než v Praze v podnájmu. Já totiž domeček nemám. Trochu jsem se bála, že než najdu práci, budu závislá víceméně na něm. (Ale to víš, že to nevadí, já tě přece tolik miluju.) Zůstala jsem doma. Ve městě, kde život je nula, nikoho neznám... no paráda, já takový seznamovací exot. Úklid jednou za dva dny, plánování rekonstrukce (je to jen kvůli tobě, aby ses tu cítila dobře) Práci jsem si tu našla relativně rychle. Od nového roku jsem nastoupila. Peníze sice nic moc (no jo, Praha to není, milá zlatá)ale práce a kolektiv naprostá pohoda. Čekala jsem, že se o domácí práce tak nějak rozdělíme. (OK, neumíš vařit ani žehlit nemusíš, ale můžeš občas něco ...) Čekala jsem marně. Domácnost je obrázkem ženy. Ups.. já tady snad bydlím sama? Nepracuju? Jednání z pozice síly, vykoupené nějakým dárečkem nebo spíš povolením si něco koupit (na to se mi dost těžko zvykalo). Výčitky. Neskutečné výčitky. Vlastně všeho. (kdo ti zaplatil dovolenou? Koupil to a to?) A pak moje lítost. Pocit, že za nic nestojím, že tomuhle světu beze mě bude líp. Já hloupá. Naivní, blbá... Pomoc! Jeden ostrý skalpel a návštěva opuštěného místa... a včasné nalezení. Dobrovolná návštěva psychiatra a první antidepresiva. (prosím, nikdy v žádné hádce to proti mě nepoužívej) Půl dvanácté v noci, hádka a "táhni odkud jsi přišla" vztek, hrozný vztek jsem cítila a tak jsem mu dala facku. Neváhal mě povalit, facku mi vrátit a nakopnout mě. (jsem fakt tolik blbá, že jsem mu věřila????) Přespala jsem u kamaráda. Má velký byt a volný pokoj. Ráno jsem byla ta hrozně špatná. Kde jako jsem???? Jak to, že nespim doma? Další pokus, tentokrát prášky. A návštěva v nemocnici, kde mi vypumpovali žaludek. A přestala jsem jíst ty antidepresiva! Já přeci nejsem cvok!!! Milovala jsem život, takový jaký je, byla jsem veselá holka... kam jsem se sama sobě poděla? Už žádná antidepresiva, žádné prosení se o lásku, žádné doprošování se. Dovolená. Komplikovaná a přesto krásná. Cestou zpátky jsem pochopila jeho postoj. Jeho věčně agresivní postoj připravený k boji. Všechno bráno jako útok... už vím proč. Nezlobím se. Zkouším se s tím smířit. Hádka... je devět večer a on mi balí věci (měla bys zase začít jíst ty prášky). OK, zavolám kolegovi, má volnej byt po matce, můžu tam zůstat. Začne se se mnou prát "já ti tu držku rozbiju".... strach. Chci svýho psa a zmizet. Tohle ne. V noci prošení, omlouvání se... chci to zachránit. Vracím se. Kompletně tím vším propletený rozdílný názor na sex. Mě i jemu se líbí něco jiného...nejde to sladit, nejde to uhrát. Samozřejmě se to odráží ve všem. Ta nespokojenost a neuspokojenost. Pomalu uvadající kytka vztahu. Samé výčitky a už nic pozitivního. Nikde. Jen samé výčitky a hádky. Dnes jsem lhářka, dítě, co se neumí chovat, nejsem žádná opora (ooo, mám být oporou někomu, na koho se nemůžu spolehnout?) prostě jsem jen ta nejzleší a nejhorší. Jsem srab, protože už se nechci dohadovat a když řeknu pravdu, je překroucena, zironizována... vymýšlím si. Ruce ode mě pryč! Nemám už dost energie stále takto bojovat, nedávám nikomu poselství, nebo možná ano. Já už vím, že ne každý, kdo se chová hezky, se tak bude chovat i když dosáhne svého. Spíš tomu nevěřím. Jestli jsem zklamaná? Ze sebe. Ze své naivity a důvěry...Poučím se někdy?