Jak (ne)vychovat děti, aneb Dobré ráno v sobotu

Přes zeď sousedíme s jednou milou rodinkou. Máma, táta a tři kluci. Nejstaršímu může být tak třináct roků.

O víkendu si rádi přispíme, proto vypínáme budíky a až se vzbudíme, tak jsme vzhůru. Naši milí sousedé ale pečují o náš režim, a pravidelně nás v sobotu z postele spolehlivě vytáhnou jejich výchovné metody.

Matka (křičí tak, že je jí přes zeď ve staré zástavbě rozumět každé slovo): „Co to děláš, ty debile? Posral ses?“

Kluk brečí

Matka „Ty seš fakt blbej, debile“

Kluk brečí

Do výchovy se vkládá otec (též hlasitě, aby to klučina nepřeslechl, nejspíš): „Ty vole, co děláš, ty vole? Se chováš jak buzerant, ty vole“

Kluk brečí, spíš pofňukává

Otec „Do pí*i, ty vole vyluxuj to pořádně, ty vole nebo ti omotám tu trubku kolem krku, buzerante“

Kluk brečí, už jen tak potichu.

A pak je ticho. Rodiče se vyřvali, kluk se nejspíš stáhl někam do ústraní.

To je náš víkendový budíček. Rozhovory (řev) se obměňují s víceméně stejnou slovní zásobou, kdy debil, kretén a buzerant jsou ta nejmírnější oslovení.  A já víkend co víkend jsem naštvaná, že mě někdo takhle neomaleně budí (vůbec nemám ráda, když mě někdo neomaleně budí) a přemýšlím nad tím, jestli si TOHLE ti kluci zasloužili. Nad tím, co z nich vyroste? Jak bohatý slovník budou mít oni. A jak se asi můžou za dvacet let chovat ke svým vlastním dětem, když mají takový vzor. Co asi cítí ke svým rodičům. Úctu nebo strach? Uvědomují si tito rodiče, jaké „dědictví“ svým synům předkládají?

Asi mi nepřísluší někoho soudit, rozhodně ne při výchově dětí, když sama žádné nemám. Ale jedno vím jistě, chci, aby z nich vyrostli sebevědomí slušní lidé a cesta, kterou zvolili naši sousedi, není podle mého správná.

P.S. Omluva všem za vulgární výrazy, ale vyhvězdičkování by sebralo šťávu veškerým těm „báječným výrazům“ , kterými naši sousedi opravdu nešetří.