Jak jsme se vloupali do vlastního bytu

(protože auto se nám vyloupit nepovedlo)                                                                                  

Sobota vůbec nezačala dobře. Hned ráno jsem zjistila, že ta „mrša kočičí“, naše milovaná kočička, shodila truhlík s mými pracně vypěstovanými kytičkami z parapetu dolů na střechu. Tvářila se, jako že s tím nemá vůbec nic společného, že nám truhlíky z parapetu odlétají pravidelně jednou za měsíc (přibližně tak dlouho totiž žijeme v novém bytě). Následovalo moje bleskové převlečení z pyžama a úprk za truhlíkem, který byl na padrť.

Pak se den zdál celkem poklidný. Dokud jsem se nerozhodla, že uvařím bramboračku. Takovou tu poctivou, ve které stojí lžíce. Je v ní spousta brambor, zelenina, houby, česnek, sůl, pepř a taky majoránka. Udělala jsem svoji historicky první povedenou jíšku (dříve jsem jí vždy připálila, tak jsem jí raději nedělala vůbec) a s náležitým pocitem hrdosti jsem ji přelila vodou. Přidala jsem všechny zmíněné suroviny až na majoránku. Protože jsem zjistila, že mám doma různá koření, několik balíčků papriky, dokonce pálivé, kterou nikdo nepoužívá, ale majoránku žádnou.

„Dojdeme pro tu majoránku spolu“navrhl můj přítel „ale počkej, než tu dodělám instalaci“ cosi instaloval do počítače, takže nemohl odejít hned. Tak jsem posbírala pet lahve a vyndala pytlík z koše. Alespoň cestou vyneseme odpad. Polívka na plotně vesele bublala…už byl nejvyšší čas tam přihodit majoránku a může se baštit. Přítel vylítl jako velká voda „Tak jdeme“ popadl odpadky a vystřelil. Rychle jsem chňapla po peněžence, stáhla oheň pod polívkou na minimum a zabouchla dveře.

„aaaaa, klíče.“  Zařvala jsem, když jsem stála za dveřmi. „No paráda, já jsem svoje včera zapomněl v autě.“  Stáli jsme za dveřmi s pytli odpadu a peněženkou. Co teď?  Začal ten pravý adrenalin. Rozhodně jsme netoužili nechat vyhořet celý dům. „Vyháčkuju auto a vezmu svoje klíče.“ Rozhodl se přítel. No jo, ale čím? Pytlem s odpadky? Peněženkou?

Pamatuji si z paměti jen pár čísel. Volat na svůj nebo přítelův mobil se mi zdálo celkem bezpředmětné, protože jsem usoudila, že ti dva – kočka a pes dost těžko zvednou hovor z cizího čísla. Navíc měli určitě dost práce s lumpačením, když už nejsme doma. Naštěstí si pamatuji i číslo na svého kolegu. Když jsem doběhla k telefonnímu automatu, viděla jsem v něm jedinou reálnou naději na záchranu. Kolega je místní, doveze drát, háček, jehlici…cokoliv, čím se vloupáme do Bobiho a následně se dostaneme domů dřív, než hasiči. Vytočila jsem číslo a …nic. I když jsem hovor nechala dlouho vyzvánět, i když jsem to zkoušela víckrát. Prostě nic. Museli jsme si poradit bez jeho pomoci.

Začali jsme obíhat sousedy, jestli nemají něco podobného jehlici. Venku bylo krásně, tak nejspíš byli všichni u vody. Všichni až na souseda odnaproti.  V dobré víře nám poskytl jakousi hliníkovou tyčku.

Minuty ubíhaly, takže jsme běželi k autu. Nevím, jestli je Bobi tak úžasně zabezpečený nebo my tak mizerní zloději, ale výsledkem bylo, že jsme se dovnitř nedostali. Hliníková tyčka byla zohýbaná na několika místech a my jsme se museli vydat zpátky a hledat jiné řešení. Nutno podotknout, že nikomu nestálo ani za pohled, že se vloupáváme ve dvou do auta. Doklady jsem sice s sebou měla, takže bych lehce prokázala, že je moje. Ale nebylo komu. Kradení aut za bílého dne jen nejspíš naprosto běžná záležitost.

Moc jsme na výběr neměli, protože oknem nebo balkonem se k nám dostat nelze. Strašně moc jsem si v tu chvíli přála být Spidermanem. To by bylo po problémech hned. Nicméně oblek, i kdybych ho měla, by zůstal zabouchnutý v bytě se vším ostatním.

Zavolat 112 by bylo pokořením hrdosti a pýchy mého přítele, tudíž to bylo zamítnuto, ještě než jsem svůj návrh dořekla. Samozřejmě, že důvodem nebyla hrdost, ale fakt, že by se nám zabouchnuté klíče pěkně prodražily. Argument, že nenechám vyhořet celej barák, byl smeten z pomyslného stolu během vteřiny.

Nakonec  jsme museli požádat souseda o šroubovák a kleště. Přítel se dostal do bytu během zhruba pěti minut.

Z celé této historky vyplývá následující:

- Pokud Vám volá cizí číslo, prosím Vás, zvedejte telefony, nikdy nevíte, jestli zrovna nejste jediný, jehož číslo si pamatuje někdo, kdo si právě zabouchl dveře.

- Jsme rozhodně lepší vloupači do vlastního bytu než do vlastního auta.

- Kočka ani pes Vám neotevřou, ačkoliv jindy s radostí skáčou po klice, budou maximálně nahlas  dávat najevo svou přítomnost a „hlídat svou pevnost“.

- Pokud se někdo bude vloupávat do mého auta, může to s klidem zkusit za bílého dne a nic se mu nestane. Nicméně nevím, kdo by stál o 15 let starou plechovku. (Všem potenciálním zájemcům  - upozorňuji Vás, že v tuto chvíli má maximálně cenu šrotu a když je vlhko nebo nedejbože prší, tak ráno nestartuje)

- Bramborová polévka se může na mírném plameni vařit klidně i půl hodiny.

- Když chcete něco vařit, ujistěte se, že máte všechny suroviny, nebo alespoň klíče v kapse před tím, než za sebou zabouchnete dveře.

Teď mi to připadá jako celkem vtipná historka, nicméně v průběhu mi moc do smíchu nebylo. Tahle sobota stála za to. A to nejen proto, že jsem objevila „tajnou kočičí skrýš“ ve skříňce pod dřezem.