Dopis první

Ten, komu patří se v něm najde a proto oslovení vynechám.

Vždycky jsem chtěla být taková jako Ty. Hezká, oblíbená, společenská. Trochu přidrzlá, otrlá… taková trochu mrcha.

Nikdy se mi to nedařilo. Jednoduše „nejsem ten typ“. Do krásy jsem v období dospívání měla dost daleko. Že jsem oblíbená bylo to poslední, co by kdo o mě řekl, příliš jsem se lišila od ostatních dětí. Ráda jsem četla, psala si deníky a hrála si skoro do patnácti (a to jako fakt) s panenkami a měla svůj vlastní svět, kde mě měly moje hračky rády. Dnes je doba jiná. V patnácti bych s panenkou nebo jinou hračkou vypadala jako exot. Tenkrát, před třinácti lety mi to bylo srdečně jedno. Nebyla jsem nešťastná a bylo mi fajn. Teda krom toho, že jsem od Tebe v záchvatu vzteku občas vyslechla, že jsem „hnusnej, tlustej brejloun“. Nebylo to fér. Ale to možná už víš taky.

Když byl problém, který hrozilo, že slízneš sama, vždycky jsi mě v tom vykoupala taky. Já neměla odvahu. Vlastně ani dnes jí moc nemám. Jsem srab a mám raději klid a bezpečí, než nejistou možnost „že to může projít“. Dlouho jsem to obdivovala. Pocit, že můžeš každého přelstít, porušit, co ti zakázali. Dělat si co chceš bez následků. Jak nad tím vším vždycky „zamhouřili oko“, i když jsi jasně porušila pravidla. Prostě ti to prošlo. Někdy líp a někdy hůř. Já něměla ani odvahu to zkusit.

Vždycky jsme byly a stále jsme hodně rozdílné. Jak po fyzické tak po psychické stránce. To, co jsi dovedla říct Ty, bych já nikdy z úst vypustit nedokázala. Ne za účelem někoho ranit.

Pamatuju si jen mlhavě a matně, kolikrát jsem brečela, když jsi použila nějakou soukroumou informaci proti mně. Já Ti tolik věřila! A většinou se mi to vymstilo. To když jsem ti nešla na ruku, neudělala, co chceš a jak si přeješ.

Člověk si prý zvykne na všechno. A tak jsem si zvykala na Tvoje výlevy, které mě s tím jak narůstaly (na intenzitě i četnosti) přestávaly zraňovat. Nejhorší totiž je, když ten druhý ví, že ho chceš svými výpady zranit. Vytvoří si kolem sebe ochrannou zeď, za kterou Tě nepustí a je čím dál náročnější najít to, co by přes ni mohlo proniknout a ublížit mu. Stala jsem se téměř imunní. Téměř, protože občas i teď se ti podaří vyhmátnout moji slabinu, když se Ti to hodí.

Jen jsem Ti chtěla říct, že je mi už mi přibylo na konto pár roků, kolem očí pár prvních vrásek a do duše vyrovnání sama se sebou. A že zavolat mi, abys mi řekla, že jsem „hnusná, tlustá ku*va“ jen proto, že jsi tříleté studium nezvládla ani za pět let,  je neúměrné Tvému věku a už dávno, dávno to nemá ten správný účinek. Že je škoda, že mladá, relativně hezká holka mluví tak, že by obohatila slovník leckterému dlaždiči. Ano, čteš dobře – relativně hezká. Určitě cítíš ten rozdíl. Zub času se pomalu zakusuje i do Tebe, i když zatím nenápadně. A já už Ti dávno Tvou pomíjivou krásu nezávidím. Jsem spokojená sama se sebou tak, jak to je. Pro někoho je to jasná arogance a povýšenost. Pro jiné je to důkaz sebevědomí.

Neříkám, že jsi špatný člověk. Naopak, snažím se Tě pochopit. A vím, že ve vzteku, člověk může z úst vypustit něco, co ho potom mrzí. Jen by i tohle mělo mít nějaké hranice. Hranice, které tak ráda stále překračuješ, protože by to „mohlo projít“. Ne vždy.

Věř mi, že bych ráda tenhle dopis zakončila optimisticky, třeba omluvou nebo odpuštěním. Ale nemám za co se omlouvat. Necítím žádnou vinu. A nemám sílu Ti odpustit. Ještě ne. Jednou budu schopná Ti odpustit, jako vždycky. Ale nezapomenu. Už ne. Snažila jsem se v Tobě najít a povzbudit to hezké, škoda, že to sama zakopáváš.

Jednou až budeš starší, a nebudeš mít nikoho kdo by prošlapával tu cestičku před Tebou, třeba sama poznáš jaké to je a mnohé pochopíš.

Tak Ti jen přeju, aby se Ti v životě dařilo jak jen to půjde a můj z něj vynechala tak jak jen to bude možné.

Díky Petra