Dopis druhý

I když vím, že oči toho, komu je adresovaný už sem nedohlédnou, přesto jej píšu…

Moje milovaná babičko,

Je to už dávno, co jsme spolu naposledy mluvily a viděly se. Nebylo to zrovna radostné setkání, když jsme za Tebou byli všichni v nemocnici. Věřili jsme, že tenhle boj vyhraješ. Nebo alespoň já ve své naivitě věřila, těm starším a zkušenějším z rodiny to možná bylo jasné.

V mém životě se za tu dobu mnohé změnilo. Všechno je jinak, babi. Už dávno nemám „ručičky jak hůlky“, jak jsi mi říkávala když jsi mě chtěla vykrmit :-).

Všechno je tak strašně dávno.

Mým životem prošlo hodně lásek, škoda, že jsem neměla příležitost Ti to všechno vyprávět. Vím, že bys měla pro mě pochopení a pohlazení, když jsem to potřebovala. Musela jsem to zvládnout bez Tebe.

Dnes, babi, mám chlapa, kterej je moc fajn. Někdy je „na zabití“, ale jindy mě ohromí nějakou milou maličkostí, která mě svojí upřímností, jednoduchostí a láskou dojme někdy až k slzám. Líbil by se Ti. Nebojí se práce a je to férovej člověk.  Chceme se brát a taky mít spolu děti.

Mrzí mě, že u Toho nemůžeš být. I když jsi mi před deseti lety slibovala, že si na to počkáš, Osud Ti nedovolil tenhle slib splnit.

Já vím, že jsi se mnou pořád. Nosím Tvůj snubní prstýnek tam, kde jsi ho, co já si pamatuju, nosila celý život Ty. Tak nějak sám padl tam, kde má být. Sundám ho jen na chvíli, až budu mít dostat ten vlastní. Pak se tam budou muset spolu popasovat nějak oba.

Taky mám psa a křečky. Pamatuješ jak jsme chodily k tetě v ulici? Na želvičku a zlatýho křečka. Věděla jsi, že mám ráda zvířata, tak jsi mě vždycky brala s sebou. Nebo k dědově švagrové na druhý konec vesnice za Bobinou.

Jo, a taky umím upéct Honzovy buchty, jen vždyky přemýšlím jak se ti to povedlo, že Ti nikdy nevytekla náplň jako mě. Já ta povidla nedokážu přinutit, aby zůstala pouze uvnitř buchet a ne všude okolo. Určitě by ses pobavila, kdybys mě viděla jak jsem vymíchávala poprvé těsto. A na Vánoce peču perníčky. Pamatuju si, jak chodily v balíčku poštou od Tebe. Mamka je nikdy nepekla, ale já jsem se je naučila. Nic jiného na Vánoce ani upéct neumím. I když to zdobení je pro mě pořád spíš ke vzteku. Vždycky na Tebe myslím, když je tvořím. Jak jen se Ti to mohlo všechno takhle krásně podařit?

A víš co mám? Není to tak dávno, co jsem tenhle poklad objevila. Zlaté kroužky, po kterých jsem tak strašně moc toužila, když mi bylo deset let a taky ten zlatý prstýnek, který jsem dostala k patnáctinám. Už jsem je obrečela, protože jsem si myslela, že jsem je během stěhování někde „prošustrovala“ (tohle se nezměnilo, pořád nejsem tak pořádná jako ty, občas nevím, kde co najít), ale mamka je našla dobře schované v mém bývalém stolku. Rozbrečela jsem se.

Dodnes spím na „manželské posteli“ na levé straně. Tak jak jsem spávala s Tebou přes prázdniny. Nikdo a nic mě nedonutí tenhle zvyk změnit. Akorát už mi nikdo nevypráví o Šípkové Růžence, O Karkulce nebo Perníkové chaloupce.

Už nebydlím s rodiči, to Ti byla životní pouť. Ale snad jsem se už usadila v místě, kde je hezky. Bydlím sice ve městě, ale kolem dokola je krásná příroda, moc by se Ti tu líbilo.

Mám dobrou práci a hodné kolegy. Samozřejmě i tady se najdou občas třenice, ale jak jsi říkávala „není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem“ a tak podle toho žiju.

Taky jsem se naučila pít kafe a kouřit. Já vím, že bys mi řekla, že to není dobře. Ale nelamentovala bys, vždyť i Ty jsi dlouhou dobu kouřila a pak sis k ranní kávě dávala svoje jedno cigárko, když jsi to omezila.

Myslím na Tebe a hlavou mi jede film mojeho dětství. Prázdniny, které jsme trávili u Tebe a dědy. Jak jsi každé ráno brzo vstávala, abys nám čtyřem hladovým krkům přivezla z konzumu čerstvé rohlíky, které jsme pak s kakaem měli k snídani. Na obědy přesně o půl dvanácté. Jak jsme jezdili všichni na kole na pískovnu se koupat. Na zmrzliny u Kostela. Na výlety do „Olmika“ a na Svatý kopeček. Na nafukovací bazének na dvorku a maliny na zahrádce. Na domácí šťávu, kompoty a okurky. Na to, jak jsi mi šla naproti, když jsme z druhé strany republiky přijeli a vzduchem se neslo Tvoje: „Peti“. Na všechen krásný čas, který jsem mohla s Tebou být.

Vzpomínám si na jednu jedinou hádku, nebo spíš spor, který jsme měly Ty a já. Bylo mi asi dvanáct, možná o trochu víc. Tehdy jsem byla hloupá a dodnes mě to mrzí.

Jen jsem Ti chtěla říct, že se mám fajn, nic mi v podstatě neschází, mám práci, kde bydlet, co jíst. Kolem sebe mám hodný lidi. Jen Ty mi hrozně moc chybíš a moc se mi stýská.

Mám Tě moc ráda

Tvoje Peťa