Deník... aneb ohled zpátky

Díky naší hyperaktivní zvířecí dvojce a mojí touze všechno zdokumentovat (protože až Micina vyroste, budeme s láskou vzpomínat, jaký byla roztomilý kotě) jsem se pustila do vytváření jednoduchých pidifilmů v prográmku, který nabízí operační systém v mém notebooku.

Nejsem žádný profík, ale tak nějak mě to baví. Rozhodla jsem se, že dám dohromady video z mých obrázků a skombinuji je s nějakými hezkými citáty. Nejdřív jsem uchopila knížku citátů, kterou jsem v roce 2000 dostala k narozeninám od svojí báječné kamarádky Zuzky (vždycky věděla, kdo jsem i kdybych nosila milion masek). Nebylo to ono... a pak jsem si vzpomněla. V jednom z mých několika deníků jsem měla krásné citáty o štěstí.

Po pěti minutách hledání jsem vylovila ten správný sešit - období z jara 1998 - jara 1999. Citáty jsem našla hned a taky jsem se začetla....

Sladkých 16/17 let mi bylo, konec prvního a kus druhého ročníku na střední škole. Trochu jsem si nostalgicky zavzpomínala na tu dobu a taky jsem se smála až jsem si musela utírat slzy.

Říkám - co jsem to řešila za pitomosti. Tehdy mi připadaly naprosto zásadní, nejdůležitější na světě.

Trápila se známkami, především z Hospodářského zeměpisu, který nikdy nebyl mojí silnou stránkou. Ale už tehdy jsem tam měla poznámku, že "Hospodářský zeměpis nejspíš nikdy v praxi nevyužiju, angličtinu jo" (pravda pravdoucí) Jako kdybych tušila, co si nakonec vyberu za zaměstnání. A nutno podotknout, že to bylo před klasifikací na konci roku, těsně po čtvrtletce z angliny.

Řešila jsem vztahy s rodiči, sestrou a kamarádkami.

Trápila jsem se láskami/neláskami... řešila spletité zamotance a hledala "tu pravou lásku". Dokonce jsem si psala, kolikrát mě můj kluk POLÍBIL!!! (většinou jsem to dovolila jednou za rande :-D) Prožila jsem si ohromné (v tu dobu jsem myslela, že musím umřít) zklamání v podobě chlapce, který mě opustil, když zjistil, že dál než za mojí podprdu se nedostane. Hrozný bylo, že se mi to ani neřekl do očí, prostě najednou nebyl. Nechal se zapírat nebo se mi vyhýbal. Byla jsem zoufalá a jak známo, zoufalé ženy dělají zoufalé věci - napsala jsem mu dopis, kde jsem mu objasnila, že život mu připraví do cesty mnohem větší překážky než jsem já a že věřím, že jim bude čelit líp než jedné puberťačce, které nedokázal do očí říct, že je konec. Teď se tomu směju, tehdy jsem proplakala několik nocí.

Taky jsem v tom roce poznala svoji první vážnou známost. Zažila první milování. A byla zamilovaná až po uši. Tohle taky vzal dávno čas.

Pak v lednu 1999 mi zemřela babička. Týden jsem nebyla schopná do deníku napsat ani písmenko, než jsem mohla svoji bolest vypovědět.

V květnu 1999 zápisky končí a nejspíš jsem pokračovala v jiném sešitě. Protože deníky mě provázely od mých asi dvanácti let až do období před šesti lety. Nečtu je zpětně. Ani tenhle bych nečetla, kdybych nepotřebovala ty citáty. Jen... někdy mě mrzí, že už mi nikdy nebude sladkých 17, ale vlastně jsem ráda, že už je to za mnou. Člověk při své "pouti do minulosti" (obzvlášť, když jí má popsanou tak, že nemůže milosrdná paměť selhat) vidí, jak byl přiměřeně svému věku hloupý, naivní, jaké udělal chyby a komu asi ublížil a proč. Možná proto, že příliš myslíme na sebe samé, zaobíráme se jen vlastními starostmi a touhami. Možná je na světě někdo, jehož starosti ty naše hravě strčí do kapsy. Možná je někdo, kdo nás potřebuje bez ohledu na to, v jaké situaci jsme my sami.

Taky mi nikdo nedá nic zadarmo, ale zkusme se víc koukat kolem sebe, úsměv, láska nebo povzbuzení přece nic nestojí.

BONUS: video, bez kterého bych nenapsala tenhle blog.

P.S. Mému spolužákovi Lukášovi - už tehdy jsi měl pravdu  MÁM SVŮJ ZVLÁŠTNÍ POHLED NA SVĚT.