Bylo nebylo...

Byl milý, společenský, vtipný, vysoký skoro dva metry o tři roky starší než ona a bylo jí s ním fajn. Jmenoval se Boris.

Začalo to nezávazným povídáním přes internet, když se rozhodla využít nejnovější technologie k seznamování.  Pak nějak jela k mámě na oslavu zrovna přes místo, kde pracoval. Prý „stav se na kafe“ . Tak se tam cestou zastavila.

Párkrát se viděli a bylo to jasné. Ustál její rýpavé poznámky a uměl jí je pohotově vrátit. Byla to legrace, skvěle se doplňovali. Za pár týdnů už u ní bydlel. Opustil práci – něco si najde a má našetřeno něco málo, kdyby si nenašel práci hned.

Sotva sdíleli jednu domácnost, začal se ujišťovat, jak moc jí na něm záleží. Vyhrožoval odchody, balil si věci, dělal scény... Jen do té doby, než přestala reagovat a prosit ho, aby neodcházel.

Práci si sháněl tak nějak, aby se neřeklo a finanční zásoby se začínaly tenčit. Vzala si úvěr. Za pár měsíců úvěrovou kartu, pak další. Neměl práci, jemu by nikdo nic nedal a ona je oba svojí jednou výplatou nebyla schopná uživit.

Tvrdil jí, že má byt v Teplicích, na který odchází z účtu přes osm tisíc plateb. Bydlí v něm jeho máma, která není schopná si platit úhrady sama, protože živí mladšího bratra. Ten je flákač a nemakačenko, ale máma je máma, přece ji nevyhodí. Až po několika hádkách, že to tak prostě nejde, že ona taky nemůže platit svojí mámě nájem, ne proto, že by nechtěla, ale proto, že si to rozhodně nemůžou dovolit, zavřel jí ústa tím, že byt prodá.

Půl roku ji držela při životě vidina, že všechny dluhy budou spláchnuty, sotva se byt prodá a konečně bude od všeho klid.  Stihl ji požádat o ruku a slíbit spoustu věcí.  A ona věřila, že když s někým žije, nemusí mu prohlížet kapsy a hledat dokumenty dokazující, že to, co říká je pravda.

Přiznal se, že má dvě děti, ale alimenty odchází pravidelně, nemusíš se bát, říkával. A tak se nebála. Proč by měla? Byl její partner, věřila mu.

Často zavírala oči před jeho citovým vydíráním, dožadováním se, přeháněním. Vždycky byla ta špatná a nikdy neudělala nic dobře. Když přišla s omluvou za to, co ani neprovedla, setkala se s ledovým odmítnutím. Jenže chtěla věřit, že ve svém věku má už nárok na to, potkat někoho, s kým zůstane, i když nebude život zrovna jednoduchý.

Než jí v pondělí, v den jeho jednatřicátých narozenin, oznámil, že ve čtvrtek musí nastoupit na pět měsíců do vězení. Že samozřejmě zařídí, aby dostala peníze z prodeje bytu, nechá jí kontakty a vše potřebné. V úterý odjížděla na služební cestu do zahraničí na dva dny. Vrátila se ve čtvrtek ráno.

To, co jí řekl, jako důvod samozřejmě nebyla pravda, šel sedět za nezaplacené alimenty nebo jiné podvody, které udělal a byt ...nikdy neexistoval. Patřil a patří jeho matce.

Jí zbyly jen dluhy a ostuda. Není na to, co se stalo vůbec hrdá, ale říká si, že za blbost se platí. Ona platí pravidelně a bude platit ještě hodně dlouho.  Nejraději by tuhle etapu svého života vymazala, ale ví, že pokud bude mlčet, Boris si najde další oběť. Ona ví, že nebyla první a zřejmě ani poslední.  Boris takhle žije. O svých bývalých partnerkách mluví špatně – jsou to všechno kurvy, které ho oškubaly na kost.  Co na tom, že nakládaly jen s věcmi, které patřily jim.

Boris je teď ještě ve vězení, měli ho pustit koncem února, ale pravděpodobně si ho tam nechali za dalších 300 hodin prospěšných prací, které neodpracoval. A moje svědomí  nemůže klidně čekat, až vyjde ven a najde si další vhodnou oběť, kterou „ukecá“ a namočí do průšvihu.

Třeba tenhle článek varuje jeho další „oběť“, tohle si totiž žádná z nás nezaslouží.