Významný hudební kritik a "honič" agentů tajné komunistické policie Jan Rejžek kdysi prohlásil, že písně Jarka Nohavici neposlouchá. Řekl něco v tom smyslu, že nebude poslouchat hudbu, kterou zpívá estébák. Je to jeho právo. Ale tak úplně jednoduché to zase není.
Stránky novin plní v posledních dnech případ Nohavicovy spolupráce s komunistickou StB. Naposledy se do něj opřel polozapomenutý písničkář Jaroslav Hutka se svou písní o udavači z Těšína. A nit suchou nenechali na Nohavicovi ani další písničkáři.
Pokud Nohavica skutečně s StB spolupracoval, je to smutné. Zklamal tím patrně většinu svých posluchačů, kteří mu věřili a viděli v něm svého času i ikonu protirežimního odporu.
Už v době komunismu jsem byl na několika jeho koncertech a dodnes si vzpomínám na takovou spikleneckou atmosféru, která na nich panovala. Ten člověk s kytarou na pódiu rozhodně nepůsobil jako přisluhovač režimu. Ale možná ho režim nějak "skřípl" pohrozil mu něčím a Nohavica se (bohužel) podvolil. A podepsal. A udával. A zpíval.
Spolupráce s komunistickou tajnou policií si určitě zaslouží odsouzení. Otázkou však je, jak se máme postavit k Nohavicově tvorbě. Neposlouchat? Uložit jeho cédéčka a prastaré kazety někam na dna šuplíků? Mám opačný názor a myslím, že by se tvorba měla oddělovat od osoby a osobnosti autora. I když to může být někdy docela složité.
Ale známý je i případ Karla Sabiny, který byl (asi) konfidentem rakouské tajné policie a stejně se z něj stal autor libreta naší národní opery.
Při pomyšlení na Nohavicovu spolupráci s StB je mi smutno. Ale jeho hudbu mám stejně moc rád.
