Mám rád vrcholový
sport. Rád se na něj dívám. Tedy možná lépe řečeno: Rád jsem se díval,ale čím
dál víc mi vrtá hlavou, jestli má smysl sport vlastně sledovat. Spousta výkonů
je patrně ovlivněna dopingem či jinými zákulisními machinacemi. A i když někdy
tleskáme vítězi nějakého klání, není jisté, že jakási komise za pár let vyhlásí
vítězem někoho zcela jiného, koho jsem si při samotném závodě ani
nevšiml.
Kdysi dávno jsem měl rád sprintery Bena Johnsona a Carla Lewise. Fandil jsem jim oběma. Pak Ben Johnson v roce 1988 zaběhl ve finále stovky fantastický světový rekord, ale vzápětí ho usvědčili z dopingu. Takže se radoval Lewis. Ale i na něj se časem provalilo, že dopoval. Jestli mu medaile sebrali, to si nevzopmínám (spíše ne. ale pachuť zůstala),
Tito dva však jsou jenom hodně viditelnou špičkou patrně velmi, velmi velkého ledovce, který pluje kdesi pod hladinou zájmu sportovních fanoušků.
Na dopující sportovce z osmdesátých let jsme si jaksi zvykli, ale "ono" se to nezastavilo. Pamatujete si ještě lyžaře-bežce z devadesátých let, kteří sbírali medaile na olympiádách? A víte také jestli jim medaile ještě patří? Nebo je mezitím olympijský výbor přeposlal jiným borcům, kteří v závodě skončili za nimi? A vítězové cyklistické Tour de France? Kdo vlastně opravdu vyhrál letos a kdo loni? Sám nevím.
Ale abych nepsal jen o historii a přímém dopingu. Tenistce Martině Hingisové prokázala nedávná kontrola v krvi kokain. A na vítěze seriálu ve formuli 1 si budeme muset počkat až po jakémsi soudním jednání, které rozhodne, jestli někdo měl nebo neměl správně teplý benzín...
Mám zkrátka takové troufalé přání sportovního diváka. Odcházet ze stadionu a znát vítěze. Ale to bych asi chtěl moc...
