Chcete si půjčit? Vraťte se do středověku

Každý má dnes slovo lichva usazené v podvědomí jako něco špatného a proradného, přesto se statisíce lidí stávají její dobrovolnou obětí. Výhodná půjčka vám nezachrání Vánoce, ale zkazí celý rok nebo i život. Žijeme v době lichvářů, proti nimž je i Shakespearův Shylock z Kupce benátského jen neschopný amatér.

Kdysi jsem si vzal „výhodný“ studentský úvěr a dodnes ho splácím. Půjčit si od středověkého lichváře, byl bych na tom lépe. Ano, lépe. Jsme ve 21. století, kde kdo má ústa plná pomoci bližním a humanity. Nad trestem smrti se pohoršujeme, tělesné tresty jsou nepřípustné a trauma z kde čeho je módou. Že se ale mnohdy dobrovolně necháváme dřít z kůže od různých dobrodinských společností, které zachraňují naše křesťanské Vánoce nekřesťanskými půjčkami, to zřejmě nikoho netrápí. Je to jako s hazardem. Chvíli máme radost a pak se z toho můžeme zbláznit. Pokud chce někdo zasáhnout, je to narušení volného trhu.

Ti šťastnější, kteří mají potřebu si půjčit, jsou u vytržení z toho, když se dostanou na půjčku úročenou  12 či 15%, ale běžně lidé, většinou z neznalosti, souhlasí i s podmínkami daleko horšími. Pak se jejich náklady vyšplhají na 32, 57, 145 a dokonce i neuvěřitelných 224.28%, které nabízí jistá spasitelská společnost inzerující i v televizi. V porovnání s tím, co dnes běžně zažíváme, je středověká židovská lichva charitou.

Původně se pod pojmem lichva skrýval jakýkoliv příjem úroků z půjčených peněz, což bylo zapovězeno nejen křesťanům, ale odmítaly ji už autority starověku Platón, Seneca, Mohammed nebo Mojžíš . Samotná výše úroků u lichvářů se pohybovala mezi 20 a 30 %, ovšem na počátku 16. století v důsledku reformace, větší dostupnosti kapitálu i propracovanějším obchodním postupům spadly úroky na cca. 10%. V českých zemích se lichva, tedy půjčování za úrok, dočkala legalizace roku 1484 za vlády Vladislava II. a v Anglii ji křesťanům povolil Jindřich VIII. teprve roku 1545.

Nejčastěji byl pojem lichva spojován s Židy, ovšem trochu neprávem. Do 12. století zajišťovali Židé převážnou část mezinárodního obchodu, avšak od 12. století prožíval Západ hospodářský vzestup křesťanských obchodníků, u nichž narůstala agresivita proti již tradičnímu židovskému obchodu, který se pokoušeli zlikvidovat. Usnesením Lateránského koncilu roku 1215 bylo Židům rovněž zapovězeno vlastnit půdu, zabývat se zemědělstvím a řemeslem. Jejich hospodářská činnost byla omezena na poskytování zástavy a úroku, což bylo jako lichva, nejhorší ze všech hříchů, křesťanům církví zakázáno. Židé byli společensky degradováni a byli prakticky vyloučeni ze styku s křesťany. Podobně i obchodní činnost zůstávala až na řídké výjimky omezena na oblast židovského osídlení. Paradoxně i přes všechna diskriminující a krutá opatření byli Židé často napadáni kvůli majetku. Že si takové postavení nevybrali? To nikoho nezajímalo. Pozdější masové pogromy, skrývající se za roušku víry, měly za cíl zmocnit se židovských peněz.

Úžasně pokrytecká byla křesťanská společnost, když na jedné straně Židům zakazovala prakticky jakoukoliv jinou činnost než úročené půjčování peněz a na druhou stranu je za tento úděl hanobila a ponižovala, přitom ale těchto služeb hojně využívala. Duchovní autorita reformace Martin Luther o Židech v této souvislosti roku 1524 napsal:

„Jejich dech páchne po pohanském zlatě a stříbře, neboť žádný národ pod sluncem nebyl hamižnější, neboť oni jsou, byli a nadále zůstanou Židy, jak je vidět na jejich proklaté lichvě. Arci drží nás, křesťany, v zajetí v naší vlastní zemi, nechávají nás pracovat v potu tváře, získávat peníze a majetek, zatímco oni sedí za pecí, lenoší, žijí v přepychu, pečou hrušky, žerou, chlastají, žijí si jako v bavlnce z našeho nahospodařeného jmění, lapili nás a naše statky na tu svou proklatou lichvu… Jsou tedy našimi pány a my jejich pohůnky.“

Nelze se tedy divit, že takto rozdmýchávaná nenávist ústila v neustálé protižidovské útoky. Antisemitismus bujel a nepřímo byl podporován i lenními pány. Ti totiž nutili Židy, kteří žili na jejich državách, aby pro ně od rolníků vybírali daně. V myslích venkovanů to pak byli právě oni, kdo byli příčinou jejich bídy a ožebračování. Pán si respekt udržel. Nenávist vůči Židům tak byla několikerého druhu. Ne nadarmo se ve Štrasburské kronice na přelomu 14. a 15. století píše, že „kdyby Židé byli chudí a páni jim nic nedlužili, nikdo by je neupaloval“.

Kdo tedy žije ve středověku? Dnešní situaci, kdy bují lichvářské společnosti, skvěle vystihuje úryvek textu ze 13. století, který na adresu lichvářů říká, že „jsou velmi mazaní ... zrádci a podvodníci... Pohlcují nejenom lidi a domácí zvířectvo, ale také mlýny, hrady, statky, louky, háje a lesy... S lístkem papíru v jedné a s perem ve druhé ruce odírají lidi a jejich stříbrem si pěchují kapsy... Kynou z potřeb druhých a sami se chovají jako krvelační vlci.“