Nová krajina

V sobotu 13. září se veřejnosti otevřelo jezero Most. Je to jezero lidmi vytvořené. Vzniklo na místě bývalého hnědouhelného lomu Ležáky, který zase vznikl na místě bývalého starého Mostu. Jo, časy se mění.

Tentokrát ovšem k lepšímu. Ba dokonce – doufejme – k tomu nejlepšímu, čeho lze dosáhnout. V rekultivaci krajiny poničené povrchovou těžbou nerostů (nejen uhlí) Česká republika nepatří ani k nováčkům, ani k břídilům. Již v roce 1854 císařský patent nakazoval těžařům, aby postižené pozemky byly „vráceny původnímu účelu“. V roce 1910 Rekultivační expozitura v Duchcově zorganizovala konferenci, na níž konstatovala, že těžbou, tehdy výhradně hlubinnou, byly poškozeny 6173 hektary půdy, rekultivováno bylo 448 hektarů. K roku 1929 byly v severočeském hnědouhelném revíru zdevastovány 3372 hektary pozemků, rekultivováno 1369 hektarů, z toho většina těžebními společnostmi.

Po válce v 50. letech se rozmáhá povrchová těžba. Škody na zemědělské půdě se stávají neúnosnými, a tak v roce 1950 v rámci Zemědělského závodu SHD v Teplicích je zřízeno Rekultivační oddělení SHD.

Prvním poválečným rekultivačně orientovaným předpisem bylo usnesení vlády ČSR č. 490 ze dne 2. března 1995, kterým je těžebním organizacím ukládáno, aby při povrchové těžbě uhlí a surovin zabezpečily záchranu ornice a ukládaly ji tak, aby jí bylo možné opět použít pro zemědělskou výrobu.

„Celé období poválečných rekultivací má časovou dimenzi spjatou s vývojem strategických zásad a technologicky propracovanějších rekultivačních metod,“ píše v jednom svém článku Stanislav Štýs, světově uznávaný odborník na rekultivace, vědec, publicista a neúnavný dokumentarista, v jehož archivu se, pro zajímavost, nachází tisíce párů fotografií krajiny „před a po...“.

Začátky rekultivace na Mostecku zdaleka nebyly jednoduché. „Především proto, že padesátá léta byla obdobím ekologického temna. A v úspěch rekultivační nápravy tehdy nevěřila ani širší odborná veřejnost zemědělců, lesníků a meliorátorů. Vše stálo na nadšení a víře několika jedinců, mezi kterými jsem měl to štěstí být,“ píše S. Štýs. Tohle ale není článek o něm, ač by si ho zasloužil. Citát jen ilustruje skutečnost, že rekultivace je mj. věcí vytrvalosti, trpělivého úsilí, neustálého pozorování přírody a učení se. Vedle inženýrských a přírodovědných dovedností je v tom i umění; architektura krajiny je cit pro detail, vyváženost, pro tvar i barvy, empatie s potřebami lidí.

Povinnost odvádět část peněz za uhlí do zvláštního rekultivačního fondu byla uzákoněna už v první polovině 60. let.  Rekultivace nejprve kladly důraz na obnovu zemědělské funkce, ale bez použití ornice, a na jednoduché ozeleňování. Později se prosadila koncepce důkladnější přípravy pozemků a využití zachráněné ornice ze skrývkové těžby. V téže době také byly založeny ovocné sady a vinice. V 70. a 80. letech kulminovala intenzita těžby, ale také intenzita rekultivačních prací. Už se vytvářely ekotopy, nové reliéfy krajiny a důkladná příprava pozemků. Postupně se prosazovaly i rekultivace společenské a rekreační (autodrom, vodní plochy, apod.).  Když se dnes procházíte rozkvetlým jabloňovým sadem, málokdo uvěří, že jste na rekultivované výsypce.

Devadesátá léta přinesla nejen potřebnou diskusi o účelu a způsobech rekultivací, ale také rozpad organizační struktury, která se rekultivacemi zabývala. Do diskuse vstoupily envrionmentální organizace, které společně s tržním prostředím nastolily požadavky krátkodobých efektů před dlouhodobými záměry rekultivací a časovým horizontem jejich realizace. Také vlastnické vztahy k půdě se promítly do neobhospodařovaných, zplanělých pozemků, které mohly plodit nebo dávat radost lidem.

Do názoru a způsobů rekultivace promluvily stupeň vědeckého poznání a zkušenosti z minulých akcí. Začaly se například prosazovat spontánní sukcese, tedy systém nechat to ležet, příroda si poradí. Docela úspěšně byl tento způsob pozorován u malých lokalit, vytěžených pískoven nebo kamenných lomů, kam se nastěhovala vhodná skladba flóry i fauny. Dnes se často jedná o chráněná přírodní území.

Rekultivace lomu Ležáky začala v roce 1990, i když uhlí se zde těžilo až do roku 1999. Je větší než Máchovo jezero a hluboké jako přehrada Orlík. Napouštět se začalo před 12 lety, plánované kvóty jeho hladina dosáhla v roce 2012. Poslední úpravy břehů proběhly předloni. Hnízdí v nich přes 6000 ptáků 22 druhů, některých i docela vzácných. Podle mosteckých ornitologů tento vysoký počet řadí jezero Most mezi prvních deset nejvýznamnějších zimovišť vodních ptáků v České republice. Laický návštěvník by asi jen podle novotou zářících mol a stánků a dalšího zařízení, snad i podle vzrůstu stromů v okolní krajině, odhadoval, že ten Mácháč je asi o něco starší.

Česká republika je stále na světové špičce v rekultivacích. K tomu nejsou zapotřebí mezinárodní ceny, citace, kongresy. Stačí se s historickými mapami a fotkami projít po severních Čechách.

Jezero Most se svými 309 hektary tvoří necelou čtvrtinu z celkem 1300 ha rekultivovaného území po dolu Ležáky. Realizoval ji Palivový kombinát Ústí nad Labem, celkem to stálo zhruba 2,5 miliardy korun. Na celém území bylo využito rekultivace zemědělské, lesnické i spontánní sukcese, nedá se tedy říci, že šlo jen o rekultivaci hydrologickou. Celý proces trval 30 let a ještě příštích 20 let se bude krajina měnit. Už asi ne nijak zásadně, ale změny porostů a plodin zřejmě lze očekávat.

Otevření jezera Most veřejnosti měla být docela velká kulturní záležitost, ale kvůli koronaviru nebyla. Ovšem ani ekologistické organizace se k ní nevyjádřily. Nezajímá je to, příroda není jejich agenda. Ekologisté krátce předtím ilegálně vnikli na pozemky dolu Vršany a svou okupací znemožnily činnost skrývkového rypadla, které pracovalo – na rekultivaci. To oni asi nevěděli a taky proč. Pro instantní studenty je třicet či padesát let příliš dlouhá doba, jejich smysl života skončí za 11 let. Každej ví, to je odhlasované, poslouchejte vědce a je to na fejsu.