Bergen není jen jedno z měst, to je zkrátka srdeční záležitost. Něco z něj v tobě zůstane už navždycky (aspoň to tak cítím). Právě sedím na letišti, je čas tedy zamávat na rozloučenou…
Měsíc tady utekl jako voda. Byl to naplněný čas. Rád bych se s tebou podělil ještě o pár momentek, některé jsem si schovával právě až na závěr…
Začnu naprostou perdou, a sice dřevěným kostelíkem Fantoft na klidném místě v lesích nedaleko Bergenu. Bohužel se nejedná o ten původní z 12. století. Ten byl 6. 6. 1992 vypálen Vargem Vickersonem a jeho bandou idiotů. Jinak to nazvat nelze, neboť vypálení národní památky staré 8 století nelze ospravedlnit žádnou ideologií. Naštěstí se norské úřady rozhodly postavit dokonalou repliku, což se, myslím, povedlo.
To místo mi přijde skutečně postvátné. Ostatně, Griegův dům (z minulého příspěvku) je odtamtud jen coby kamenem dohodil…
Mezi další sakrální zajímavé památky patří Dóm a kostel sv. Jana. Známou věž Rosenkratz-tor neprezentuji, ta byla obalená lešením (ostatně, kostely se tady vůbec čile opravují).
A tady máme Bergen jako na dlani z vyhlídky Floyen. Aby to na fotce vypadalo takto, musíš mít štěstí na počasí. Mně se to povedlo až na 4. pokus.
Je čas na krátké vyhodnocení mé mise (viz první díl):
Studijní část považuji za úspěšnou. Pravda, článek se mi nepodařilo ještě dokončit (potřebuji ještě asi dva týdny), nicméně i díky konzultacím jsem se dost posunul a zajisté mi pomohl i velmi pracovní „protestantský“ duch na katedře. Větší jasno mám i ve směřování disertace (to však bude už příběh v Hamburku).
Obrázek s tématem souvisí jen velmi volně. Zatímco u nás si klidně telefonní budky zlikvidujeme, když už se nepoužívají, v Norsku vědí, jak je využít.
Co se týče prozkoumání Bergenu a okolí, žádné resty mi nezbyly. Vyždímal jsem z toho celkem dost. Pravda, dalo se procestovat i více, ovšem všeho s mírou…
Jóga se dařila, každý den ráno jsem si zacvičil takovou sestavu 10 – 15 min (krom dvou dnů, kdy jsem zaspal). Hodlám v tom pokračovat, protože vidím pokrok a vůbec je to super.
Dařilo se i cábrování. Pravda, některé dny jsem toho tolik nenachodil, nicméně za posledních 30 dní v průměru 10,5 tis. kroků za den, čili plán byl splněn. Mám vypozorováno, že i drobné splíny se dají docela dobře vychodit.
Co se týče norštiny, měsíc je přece jenom krátká doba na prohloubení. Není to snadný jazyk (především co se týče porozumění mluvené řeči). Nicméně mne potěšilo, že jsem docela dobře zvládal jednoduchou konverzaci s kolegy o poledních pauzách (velké téma voleb v Norsku), s paní domácí a dokonce jsem vyřídil i reklamaci chybně zakoupené měsíční jízdenky. Úroveň A1 bych obhájil, ovšem výš bych to zatím nezkoušel. To bych zde musel být aspoň na celý semestr a navštěvovat jazykový kurz.
A co ta písnička? Možná se ptáš. Inu, text je hotový (z 99 %). Temný příběh ze severu o osudu krásné a pyšné dívky, jež se dostala do trablí a ty řešila magickými postupy, které se naučila od své babičky (a děly se věci). Prozradím, že konec je velmi radostný. Ač jsem se několik týdnů snažil, pořád se mi nedařilo najít příběhovou linku. Až po návštěvě koncertu v Griegově domě to najednou přišlo. Na druhý den jsem se probudil a náhle jsem přesně věděl, co se tam stalo. Zbývalo odít to do slov (což tedy v norštině není úplně jednoduché). Na poslední den mi ještě text zkontrolovala a opravila kolegyně doktoradka. Byl jsem pochválen.
Na obrázku vidíš památník 300 justičních vražd „čarodějnic“ během 150 let (tzn. v průměru 2 ročně).
A to je asi vše. Právě sedím na letišti (mimochodem, NIKDO v celé hale nemá nasazenou roušku). Za chvíli začne „bording“. Zbývá to odeslat…
Loučím se tedy s tebou.
Adjo!
P. S. Další pohlednici, pokud bude zájem, pošlu z Hamburku (a to už bude zase jiný příběh).
