Co dělat v Bergenu, když máš padla po šichtě? Třeba brázdit zdejší uličky na kole. Je to ještě větší zábava, než bys čekal.
Zdravím tě vřele z mé bergenské mise! Tak už se mi to překulilo do druhé půli a v této krásné destinaci trávím poslední dva necelé týdny. Stále kupodivu prší jen zřídka, což se dost divím…
Slíbil jsem ti povědět o mém bydlení. Domek je to sice zvenčí na naše poměry malý, ovšem nabitý místnostmi od suterénu po samotný hřeben střechy. Já obývám to podkroví, jak je vidět na fotce. Zatím super, v zimě by to bylo nejspíš na trénink Wim Hofovy metody.
O zbytek se dělím s majitelkou domku Lindou, jejími dvěma dětmi a přítelem. Děti 12 a 16 jsou ve střídavé péči, což znamená, že někdy tam jsou, jindy zas ne (moc jsem ten jejich systém nepochopil). Co k nim povědět? Inu, puberťáci… Nicméně to docela dobře funguje, v kuchyni i v koupelně se dokážeme prostřídat a moc si nepřekážet.
Linda je takový typ hippie-jogínky. Po domě věčně voní santálové dřevo a zní cinkání tibetských zvonečků, což je mi milé. Taky mají kočku jménem Sakura. Je to pěkná potvora. Normálně si mne moc nevšímá, ovšem jakmile smažím slaninu na pánvi, zjeví se jakoby odnikud a dožaduje se přídělu. Když jí nedám, neváhá mě kousnout do lýtka.
Když o tom tak přemýšlím, jsem v té rodině takový vzdálený strýc, který jel kolem, a na nějaký čas se stavil. Narozdíl od příbuzného z Haškových povídek já svým nájmem nemalou měrou přispívám k ekonomické stabilitě rodiny. Každopádně jsem přesvědčen, že lepšího hostitele jsem si přát ani nemohl.
Linda, stejně jako já, má zálibu v houbaření. O kozáci zájem moc nejeví, zato domů pravidelně přináší takové nítě s špičatým kloboučkem, tak pět do dlaně. Docela se tomu divím, po usušení z nich není skoro nic, to se snad ani do polívky nevyplatí…
Na univerzitě pokračuji ve svém bádání, dokonce jsem absolvoval jeden seminář o násilí v rodinách (Norsko je děsně feministické, tudíž tam taková témata frčí).
V pondělí jsem v lunch-roomu zjistil, že zmizela chladnička, zřejmě na opravu. Mezi vyrovnaným jejím obsahem na lince mne zaujala plastová lahvička vodky, již načatá. Inu, i akademici potřebují povzbuzení, to chápu… Sakra, mám pocit, že od pondělka se v té pokojové teplotě část vypařila. To musí být tím plastem, je prý dost porézní…
A co mi dělá obrovskou radost: Prvně je to objevení sítě obchodů Kiwi, kde jsou podstatně nižší ceny než v tom Extra, co jsem zatím navštěvoval. Jen pomni: kilo mrkve za 24 norských, svazek tří pórků za dvacku… Taková láce ani u nás není! Už si dopřávám i ryby, nejčastěji filety z lososa, na zdejší poměry nijak drahého.
Druhá úžasná věc jsou zdejší city-kola. Předplatné vyjde na měsíc na nějakých 370 Kč, v podstatě zadarmo. Kolo se musí vrátit do stojanu do 45 min, to ovšem není problém, stojanů je po městě dost. Kurňa, vždyť já si kvůli tomu pořídil lepší telefon, to se musí využít.
Je docela zábava na tom jezdit, člověk prošmejdí město, ani nebolí nohy (přesněji ťapky, stehna zas docela jo, neboť kopečkům se nevyhneš). Kolo je celkem mrcha těžká, ovšem po chodníku se s ním manévruje dobře. Namisto přehazovačky tam je takový plynulý regulátor lehkosti šlapání. A stále si nejsem jistý, jestli se náhodou nejedná o elektrokolo, neboť po rovině umí docela slušně pelášit, jako by pomáhalo. Do kopce však nepomůže, to buď v klidu, tam je celá jeho tíže na tobě. A jestli brzdí? No, jak který kus, spíš moc ne.
Na fotce je místní kuriozita, která se jen tak nevidí: zhruba kilometr dlouhý tunel ve skále čistě pro cyklisty (ani chodci tam nesmí). To prostě musíš dát, už jenom z principu!
Příště ti povyprávím o samotných krásách města. Měj se fajn!
