Znáte to, když člověka něco bolí, dal by všechno na světě za to, aby to přestalo.
Kdysi dávno se mi při fotbale stalo, že přese mě nějak nešikovně přepadl protihráč. Tedy abychom si rozumněli, byla to moje nešikovnost: já mu šel pod nohy a jemu nezbylo nic jiného, než spadnou na mně.
Tenkrát jsem byl ještě relativně mladý a pružný, takže se na první pohled nic nestalo. Ovšem od té doby mě tak nějak nenápadně začaly bolet záda v bederní oblasti. Vždycky před zápasem jsem si je promasírovával hřejivou emulzí a přitom nahmatával na páteři takový malý výstupek – bral jsem to tak, že tam něco takového prostě je odjakživa.
Uběhl asi tak rok, když skončilo další utkání, já sednul do auta, nadechnul se… a strnul. Nebyl jsem si vědom, že bych se s někým srazil, abych měl naražená žebra, takže mě v první chvíli napadlo, že mám asi infarkt. Ve druhé chvíli jsem se uklidnil s tím, že to by mě bolelo pod hrudní kostí a ne vpravo, ale tohle vědomí mi od bolesti moc nepomáhalo. Prostě co nádech, to pocit, že mi někdo do prsou bodnul dýku a to tak, že vyjela až pod lopatkou.
Prášky, co jsem dostal od doktorky sice bolest trochu tlumily, ale na sport jsem mohl zapomenout a stejně jsem byl po týdnu zkroucený jako paragraf. Tehdy jsem dostal papírek s číslem na chiropraktika s doporučením, že ten mi srovná záda jako nikdo jiný.
Postarší pan doktor si mě prohlídnul, pochválil mě za ukázkově zablokovaný hrudník a vrhnul se do akce: kázal mi lehnout si na záda, ruce za hlavu, lokty k sobě, potom na mě tak nějak podivně nalehnul (možná bychom tu polohu v kámásútře našli), hluboký nádech, prudký výdech a praštil mě do zad…
„Tak co, dobrý?“
„No snad, já nevím, bolí to pořád, trochu jinak“ odpovídal jsem s vědomím, že možná je jenom přání otcem myšlenky..
„Ještě den dva to bolet bude, protože ty svaly dostaly záhul, ale máte to odblokovaný – kdyby to po dvou dnech nepřešlo, tak přijďte, koukneme na to znova…“
Usednul jsem do auta, protáhnul se, zašmátral po zádech a zase strnul: tam, kde jsem několik měsíců nahmatával nenápadný výstupek, nic nebylo, páteř seděla pohromadě, jako když si do sebe sednou kousky lega. Asi nemá smysl dodávat, že všechno ostatní přestalo bolet ještě týž večer.
Na tuhle příhodu jsem si vzpomněl, když jsem četl sloupek Jardy Jágra v jednom nejmenovaném periodiku. Psal tam v souvislosti se svými bolavými třísly, že se ještě nenarodil doktor, který by někoho vyléčil jedním dvěma dotyky.. To uměl jenom jeden, ale ten žil před nějakými dvěma tisíci lety.
Jardovy názory se mi líbí a často s nimi souhlasím, ale tentokrát nemůžu. Já bych ještě o někom věděl. :-)
