„Zapomínání je problém, který je potřeba okamžitě řešit“, řekla nám paní učitelka na první třídní schůzce, jež se konala hned po první vyučovací hodině. „Do žákovské knížky na stránkách šest a sedm se zapisují zapomenuté úkoly, knížky a vůbec učební pomůcky. Za tři zapomenutí je napomenutí!“
V tu chvíli mě polilo horko. Naše malá by z fleku mohla hrát hlavní roli v pohádce „o roztržité princezně“. Vzpomínal jsem, jak mi ráno nadšeně ukazovala zámeček ke skříňce a krátce na to už celá rodina dobře deset minut prohledávala byt, zatímco holka plačtivě trvala na tom, že jej položila na botník. Nakonec jsme zámek v potu tváře nalezli pohozený na posteli, kde mu deka poskytovala dostatečné mimikry. Je mi jasné, že stránky šest a sedm v žákovské knížce budou popsané nejpozději na konci října.
Já vím, ti přísnější z Vás to budou považovat za nepořádnost, ale my, co roztržitost máme v krvi, víme své. Vsadil bych si na to, že v průběhu následujícího roku naše holčička zašantročí třídní knihu tak, že jí nikdo nenajde…
Druhého září byla ve škole poprvé úplně sama. Měli dvě hodiny, končili v 9:40 a vyzvednutí měla na starosti babička. Já už lehce po desáté nervózně vytáčel telefon, abych se ujistil, že je všechno v pořádku.
Babička byla nadšena. Popisovala mi, jak jí dcerka sama zavedla k její skříňce, sama jí klíčkem odemkla, převlékla se a opět zamkla. Klíček měla na krku spolu s podepsaným čipem určeným ke stravování. Přiznám se, že mi spadl určitý kámen ze srdce.
Pocit úlevy mi vydržel přesně pět minut. Potom mi zazvonil telefon. Volala mi kamarádka ze sídliště, jejíž dcerka chodí do stejné třídy: „Prosím tě, když jsme odcházeli ze školy, našli jsme na lavičkách před skříňkami Váš čip a klíček od schránky… Tak abys jej večer nehledal… Dali jsme ho k paní učitelce..“
Obešly mě mrákoty. Druhý den ve škole a, kdyby nebylo té dobré duše, už jsme si mohli připisovat na konto první ztráty.
Naštěstí se ztratil jenom Chip… nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby zmizel i Dale. Ještě že byla na stráži alespoň Gedžitka.
