Zavedli jsme s kolegy takovou hezkou tradici: pravidelně okolo dvanácté vyrážíme do blízké hospůdky na oběd, během něhož se nesmí mluvit o práci. A pokud vysloveně nejde o život, je zakázáno brát i pracovní hovory.
Už na školení bezpečnosti práce nás instruovali, že bychom o nejbližších spolupracovnících měli vědět co nejvíce: hlavně kdo je astmatik, kdo epileptik a tak podobně. Uznejte, že takový oběd, kde jsou zakázána jediná dosud společná témata a semele se kde co, je úplně ideální.
Minulý týden jsme se dostali až k „výšce“. Původně tedy šlo o výšku tělesnou, ale na větu: „Jak nemáš tu správnou vejšku, tak nemáš šanci!“ jsem navázal slovy: „A je nutný mít tu vejšku dodělanou, nebo stačí, že jsem se na ní dostal?“ a rázem jsme byli u vzdělání…
Nakonec ze mě vypadlo přiznání, že jsem tedy vysokou školu začal, ale už po půl roce jsem pochopil, že to není nic pro mě. Kolega bezelstně navázal, že jemu to tedy trvalo tři roky a ani si neuvědomil, jak ideálně nabil na smeč naší prostořeké kolegyni, která okamžitě zaútočila: „To je vidět, že jsi měl vždycky dlouhý vedení!“
Když dozněl smích, vybavilo se mi moje první manželství. To když bylo definitivně v troskách, tak mi moje tehdejší žena v dlouhém monologu vyčetla všechno včetně skvrn na slunci a dorazila mě tím, že je daleko inteligentnější než já, což podložila dokončenými třemi ročníky medicíny. Jsem ješitný, jako každý chlap a tak mě bolestně bodlo u srdce vždy, když jsem si na tenhle „rozhovor“ vzpomněl.
A teď najednou tohle letité trauma dostalo úplně jinou podobu: „Houby inteligentnější – dlouhý vedení měla!“
