Říká se, že přesnost je vlastnost králů.
Tohoto pořekadla jsem se vždycky držel. Ne tedy zrovna, že by mi v krvi kolovala byť jen jediná kapka modré krve, ale rád chodím všude včas. Pokud se s Vámi domluvím na určitou hodinu, můžete vsadit nemalý peníz na to, že budu na místě nejméně s pětiminutovým předstihem.
Má to samozřejmě i svá úskalí. Nejčastěji v tom, že když jste všude včas, pravidelně musíte na někoho čekat. Většinou tedy na někoho, kdo vlastnosti králů nemá. Pokud má vlastnosti alespoň střední šlechty, tak to ještě jde – akademická čtvrthodinka se dá skousnout, i když záleží na počasí či na prostředí, kam „krále“ někdo vylákal. Horší je to, když narazíte na někoho s povahou služebnictva . To si počkáte hodinku na mraze či dešti, ani nevíte jak.
Pamatuji si, že pozdě jsem přišel snad jenom jednou, ale tenhle pozdní příchod mi vysloveně zachránil život.
To jsem byl objednán k zubařce na jeden obzvláště drsný zákrok. No uznejte sami, kdo by v takové chvíli spěchal. Vkročil jsem do čekárny s desetiminutovým zpožděním a už jsem dostal vynadáno od řízné sestřičky: „Jdete pozdě, teď si musíte počkat, protože jsme místo Vás vzali toho, co měl přijít až po Vás!“. Nijak zvlášť mi to nevadilo, moje vyhlídky byly stále stejně chmurné s čekáním, či bez. Když z ordinace vypustili onoho šťastlivce, přišla mi dobře stokilová doktorka oznámit: „Právě vypadl proud, vůbec netušíme, jak dlouho to může trvat, musíme Vás přeobjednat!“ a ona řízná sestřička si neodpustila: „Vidíte, kdybyste přišel včas….“. Nedopověděla, protože ji stejně řízná doktorka doplnila: „Tak by teď seděl na křesle s rozvrtanou papulou a my bychom nevěděli co s ním!“
Někdy se vyplatí potlačit své královské choutky a být chvíli za kmána :-)
