Skončila škola, nastal čas prázdnin a letních táborů. Jako kluk jsem tábory miloval a dodnes mám v zásobě spoustu historek ať už z doby, kdy jsem jezdil jako dítě, nebo posléze jako vedoucí
Samozřejmě nemám to srdce, abych podobné zážitky odepřel svým dětem. Copak kluk, tomu už je patnáct a už je zkušeným táborníkem, ale letos přišel čas poslat na tábor i naší osmiletou princeznu. Musím říct, že jsem z toho měl celkem obavy: pod stanem byla poprvé a mimo domov zatím jenom pět dní na škole v přírodě. Na druhou stranu jí přeci jenom vychovávám trochu jako kluka: jezdí na lyžích i na kole, po sídlišti běhá s odřenými koleny a baseballovou čepicí otočenou kšiltem dozadu, tak to by bylo, aby tábor probrečela.
Po dvou týdnech jsem dítka vyzvedával. Oba rozjaření, veselí, opálení, poštípaní od komárů a já se dmul pýchou, jak to oba zvládali. Sedli jsme do auta a děti začaly vyprávět jeden přes druhého. Po krátké chvíli se ze zadního sedadla ozvala písnička:
„Chytili jsme lososa, chytili jsme hóvno, chytili jsme hóvno…“ Vyděšeně jsem se zadíval do zpětného zrcátka. Dcerka mě oblažila okouzlujícím úsměvem a dokončila: „Chytili jsme ho v no-ci!“
Následovaly další dvě sloky založené na stejném principu s tím, že HO pekli a jedli, samozřejmě překvapivě stále v noci.
Začal jsem poněkud protestovat, že zrovna tahle písnička se babičce, ke které jedeme na oběd, asi moc líbit nebude.
Holka spustila jinou: „Vláček jede, fičí… za chvíli je v pí…. a pí…“ a zatímco se o mě za volantem pokoušely mrákoty, dokončila: „písečku …..“
No já vím, nemám jí co vyčítat, tuhle písničku víceméně bez jediného neslušného slova jsme si zpívali taky. Docházelo mi, že holka nejenom utužila své zdraví, vyrostla a zesílila, ale v kolektivu starších dětí se doučila slova a kousky, které mezi svými vrstevníky ve škole ještě neslyšela.
Raději jsem se obrátil na synka. Chlapec začal zaníceně vyprávět kdo a co a jak, vzrušeně gestikuloval … a já ho po pár minutách přerušil: „Prosím Tě, mohl bys mě přestat oslovovat ´vole´?“
Chlapec se zazubil a počastoval mě odpovědí, kterou jsem, upřímně řečeno, tak trochu očekával: „No, tak sorry….. vole!“
