Není to tak dávno, co jsem tu nabízel rozbor lidové písně „Beskyde, Beskyde“. Tento rozbor vyvolal rozporuplné reakce. Od těch pozitivních, až k negativním – s těmi přispěli hlavně obyvatelé Beskyd. Dnes nabízím v plen rozbor písně všeobecně známé. Hudbu Karla Svobody otextoval Ivo Fischer, v prvopočátcích zpíval Václav Neckář s Helenou Vondráčkovou, posléze Petr Muk a teď už bez urážky, prosím kdekteré hovado. Tento výčet uvádím proto, aby bylo jasné, že s touto písní měli co do činění samí Pražáci a tudíž mne, uličníka ze Žižkova, nikdo nemůže osočovat z jazykové nekompetentnosti.
Nejprve tedy celý text této všeobecně známé odrhovačky:
Stín katedrál, půl nebe s Bůh ví čím, jé-jé
Svůj ideál – sen, co si dávám zdát.
Z úsměvů šál, dům, nebo básní rým, jé-jé
Jé, co Ti dál mám – řekni – dárkem dát
Ref:
Přej si co chceš, zlatý dům, nebo věž,
Sladkou sůl, smutný ráj, suchý déšť.
Ber – tady máš – mořskou pláň, nebo pláž,
Hudbu sfér, jenom ber, se mnou též, jé-jé
Pokud Vám text přijde příliš krátký, vězte, že potom se vše ještě několikrát zopakuje, čili taktně řečeno – textař se příliš nepředřel…
První řádek jediné sloky v posluchači vzbuzuje příjemný popis slunečného dne stráveného prohlídkou historického centra nějakého starobylého města. V noci, ani za deště se jakékoliv stíny (tedy nejenom katedrál) jaksi nekonají. Půl nebe s bůh ví čím dokresluje zastavení se ve stínu obrovského masivu budov – slunce je skryto za budovou, v dohledu je polovina modré oblohy, v dálce zřejmě ještě letadlo, potažmo nějaké to UFO. Otázkou zůstává které město má na jednom fleku vícero katedrál – možná mělo být napsáno stín katedrály, ale z rýmových důvodů bylo zvoleno množné číslo.
Druhý a třetí řádek vnáší do vnímání děje poněkud zmatek. Absence jakéhokoliv přísudku dělá z logického popisu jakýsi heslovitý několikanásobně rozvinutý předmět – jediné sloveso víceméně rozvíjí jeden z předmětů, což nás ale nikam nás neposouvá.
Teprve čtvrtý řádek vnáší do celého textu jasné vysvětlení. Nikdo nic nepopisuje, někdo něco slibuje. To nám v Čechách jde velice dobře. Nevíme kdo slibuje, ani komu… a nedělejme si plané naděje: do konce písně se to od zpěváka ani nedozvíme. Vzhledem k tomu, že písně bývají velice přízemní, tipujeme si v této fázi na mladíka, který slibuje dívce, i když v těchto krajích by tyto věci klidně mohl slibovat i politik voličům. Vzhledem k tomu, že v době, kdy tato píseň vznikala, se voličům neslibovalo, zůstaňme u první varianty. Ruku na srdce, mladík se příliš nepředá…. Jednoslabičný dům bez dalšího přívlastku se z nabídky až nepatřičně vymyká – jinak mladík nabízí stín, ideál, sen, rým, či šál z úsměvů a i to půl nebe s Bůh ví čím evokuje ono často slibované „modré z nebe“ které ochotně nabízejí ti, co mají prázdné kapsy…
Refrén, to je jiná káva. Nabízí se otázka, jestli je slibujícím, pořád ta samá osoba. Pokud ano, tak buď mladík vyhrál během mezihry ve sportce, nebo dědil. Další možností je, že ve skutečnosti utekla spousta let a z mladíka se stal nechutný boháč. I zde jaksi panuje určitý chaos ohledně přesnějšího určení slibujícího: Zlatý dům ukazuje na majitele zlatého dolu, věž může být myšlena těžební, sladká sůl a suchý déšť evokují myšlenky na mecenáše výzkumné laboratoře. Mořská pláň a pláž vyvolávají vzpomínky na Mitche Djukenena
Ve světle těchto darů je možné, že i v první sloce byl autor písně nechutně bohat, jenom to nebylo z jeho poetiky tak patrné – půl nebe mohlo znamenat počátky vesmírné turistiky, stín katedrál zase může znamenat, že by pro skrytí ve stínu byl ochoten postavit katedrálu, nebo tedy několik. To by řešilo onen problém s více katedrálami na jednom místě, ovšem je to poněkud nepraktické, protože než by i ten nejbohatší člověk nechal postavit katedrálu, slunce by mnohokrát zašlo a opět vyšlo a dívka by bez stínu zřejmě uschnula. Možná by dokázal katedrálu koupit, ale to se nám jako bumerang opět vrací problém s jejich počtem.
V posledním řádku autor slibuje hudbu sfér. Vezměme si na pomoc slovník: Sféra (bez přívlastku) je vesmírný prostor kolem Zeměkoule. V těchto místech se nachází takzvané vakuum a i člověku nepříliš fyzikálně vzdělanému je jasné, že tam žádná hudba být nemůže. Respektive tedy může, ale nikdo ji neslyší. Možná měl autor textu na mysli hudbu vyšších sfér – zřejmě tedy bylo myšleno darování nějaké živé kapely, potažmo exkluzivního nahrávacího studia.
Úplným závěrem se pozastavme nad rádoby rytmickým „jé-jé“ na konci některých řádků. Tyto slabiky totiž převracejí hodnotu celé písně. Výkřiky jé-jé vydává člověk zklamaný, někdy až vyděšený. Ve skutečnosti tedy zpěvák neslibuje dobrovolný převod majetku, naopak zdá se, že je kýmsi vydírán a s těžkým srdcem nabízí protihodnotou veškerý svůj majetek. Tato skutečnost ještě více posouvá identifikaci obou hlavních aktérů písně – dvojice mladík x dívka jeho srdce evidentně neplatí, pravděpodobnější je vážený a zámožný muž versus slečna lehčích mravů, která na něj něco ví, potažmo úspěšný podnikatel versus mafie vybírající výpalné.
Z původně romantického textu se nám tedy v závěrečném zhodnocení klube trestný čin..
