Kolega odejel na zaslouženou dovolenou – to už se v tomto období stává. Jako vždy po sobě zanechal mailové zprávy – každému kolegovi předal něco ze svých povinností, které už prostě před dovolenou nestihl. Když jsem v pondělí otevřel tu svou, začínala slovy: „ty jsi takovej šikovnej…“ a mně se v hlavě rozeznělo tisíc varovných zvonečků. Střezte se lidí, kteří Vám lichotí ještě před tím, než jste pro ně stihli něco vykonat – z toho prostě musí koukat malér.
Vzpomněl jsem si na jednu historku ze svého mládí: Bylo mi patnáct a v té době jsem se hodně motal kolem dětí. Jezdil jsem na tábory jako praktikant, pomáhal v místní škole coby pomocný cvičitel na ZRTV (Pro mladší ročníky: základní a rekreační tělesná výchova - prostě Sokol v době, kdy se tomu tak nesmělo říkat) a tak jsem se taky přimotal k organizaci dětského dne na místním sídlišti. Tehdejší šéf celé akce se v jednu chvíli ocitl vedle mě, vzal mě kolem ramen a začal: „Ty jsi takovej mladej, nadějnej…. řekl bych dokonce perspektivní…“. Já se ve své bezbřehé naivitě začal dmout pýchou, samozřejmě až do okamžiku, než pokračoval: „Tak vezmi tenhle stůl, hoď si ho na záda a vynes ho ven …“. Ani teď nejsem žádný svalovec, ale tenkrát jsem byl vyslovená houžvička: šedesát kilo i s postelí. Takže jsem vláčel tu dubovou „krávu“ přes celou tělocvičnu ke vchodu a mezi zuby cedil: „Já už nechci bejt perspektivní…“
Dneska už mě nikdo za perspektivního nepovažuje, přesto mě zvonečky nevarovaly zbytečně: Návrh je třeba odevzdat v úterý, cenovou nabídku ve středu dopoledne a na zbytek projektu mám celý čtvrtek… Na radu, kdy mám dělat své úkoly, kterých mně nikdo jaksi nezprostil, už prostor nezbyl.
No nic – týden uteče jako voda a potom budu mít dovolenou já. Ještě sice netuším, jakého kostlivce ve skříni po sobě zanechám, ale už si pomalu sumíruju svůj dopis pro kolegu. Vzhledem k tomu, že mu ještě nebylo třicet, tam určitě budou slova jako: „mladej“, „nadějnej“ a asi i „perspektivní“ :-)
