Vzpomínáte si na film „Jak básníkům chutná život“? To byl ten díl v němž se Štěpán Šafránek ocitá ve svém prvním zaměstnání a záhy zjišťuje, že jeho nové oddělení je plné paradoxů – jako ten největší je líčen fakt, že se tam všichni klaní a třesou se před jedinou osobou – tou překvapivě není paní primářka (řečená Kóča), ale paní uklízečka. „Dobrý den, dobrý den, paní Kiliánová“ říkají všichni s výjimkou hlavního hrdiny, který, spěchajíce po chodbě, podupe čerstvě vytřenou podlahu a zakopne o kýbl, čímž si vyslouží lichotivé označení „Střevo“.
Když mi táhlo na dvacet a padla železná opona, byla nám nabídnuta možnost přivýdělku úklidem domu v němž jsme bydleli – naši to vzali s tím, že si kluci vydělají na kapesné a tak jsem i já po vzoru paní Kiliánové každou neděli oblékl montérky, vyfasoval hadr a kýbl a vyrazil zdolávat špinavou podlahu. A tady jsem zjistil zajímavou věc: Zatímco když jsem byl oblečen v civilu, sousedé, které jsem potkával, se na mě mile usmívali a zdravili mě, jakmile jsem navlékl montérky vypadalo to, jako kdybych přestal existovat. Ti samí lidé mě míjeli jako vzduch, maximálně mě obdařili pohledem, který říkal: „Vidíš to ty hlupáku, kdyby ses lépe učil..“ Tahle maska z nich samozřejmě spadla v okamžiku, kdy jsem pozdravil – tu, slyšíce známý hlas, zpozorněli a většinou říkali něco ve stylu: „Ježiš to jste Vy? Já bych Vás nepoznal(a)…“ Marně jsem vzpomínal na respekt, který měla paní Kiliánová, z této doby jsem si nesl do života zkušenost, že Voskovec s Werichem moc dobře věděli, o čem zpívají – Šaty opravdu dělají člověka.
Čas trhnul opratí (nebo jak to píší básníci), já vyrazil do světa… a po letech se zase obloukem vrátil zpátky, což s sebou nese mimo jiné to, že jsem se zase vrátil ke každonedělnímu úklidu… a ejhle společnost se nám nějak změnila: nejenomže mě lidé zdraví jako první už zdálky, kolikrát ještě zpoza rohu slyším oblíbenou větu “Jejda já asi dostanu hadrem..“ (upřímně řečeno – jednou to možná udělám, ale zatím mám dojem, že bych si dávno uhnal tenisový loket, kdybych měl hadrem praštit každého, koho tato stupidní věta napadne). Párkrát se mě dokonce (zvláště ti novější) pokoušeli zaskočit otázkami typu: „Kdy bude na parkovišti k dispozici kontejner“, či „jestli konečně zmizí z kolárny ta nefunkční kopírka, kterou tam nechala ta ženská, co jí měla kdysi pronajatou (tu kolárnu)“… Vypadá to, jako kdyby někteří lidé opět dojem, že tvor, který někde uklízí, má na tom místě neomezenou moc…
Přemýšlím, čím může být dána taková změna – napadají mně dvě věci: Buď si lidé za těch dvacet let zvykli, že v tomhle domě uklízí jejich sousedi… A nebo finanční krize a nezaměstnanost zapůsobily na lidi tak, že práci uklízečky berou jako „hogofogo ďolík“ :-)
