Přiznám zcela bez zábran: byl jsem odkojen kapelou Rangers… ne tedy že by tedy členové této skupiny pravidelně docházeli k nám domů, aby mi nabídli něco svého mateřského mléka – není nutno mě brát tak doslova (i když v té době to byli čerstvě promovaní inženýři a maminka by možná nebyla proti). Odkojili mě jejich písně, které měli moji rodiče nahrané na kotoučovém magnetofonu. Na tomtéž magnetofonu měli titíž rodiče nahráno spoustu věcí – od starých Hašlerovek přes Semafor až po Greenhorny a Waldu Matušku, ale mě nejvíce uchvátil typicky břinkavý zvuk, který kapele dodávalo neuvěřitelné banjo Mirka Řihoška. Pravda – zdaleka jsem v té době nerozumněl všemu, co se v textu vyskytlo: Obdivoval jsem siláka Óšendou, jehož síla lesy kácí, netušil, že rytmické a jásavé Sing-sing je ve skutečnosti vězení (myslel jsem si, že je to něco jako Ententýk) a u písničky Vrakytap jsem váhal, jestli ji mám zařadit mezi písně námořnické (to zkrs ty vraky), nebo do písniček smutných, protože ve druhé sloce se zpívá: „odešla láska a dívka taky tak“. Roky letěly, bylo mi vysvětleno, že Shenando je řeka, jíž zpěvák oslovuje s výrazem největšího obdivu a po druhém rozvodu už chápu i to, že písnička Rocky top je vlastně veselá, jásavá, neřku-li přímo oslavná – zvláště pokud dívka zmizela bez závazků. Jediné co jsem zatím nepochopil je, proč se píseň o noční můře jmenuje „Jehly špičky, sochory a kůly“ – ale to nevadí, není všem dnům konec.
Něco z historie
Stejně jako já, i kapela prošla bouřlivým vývojem – z tehdejší „kojné“ sestavy nejprve Radek Tomášek vyrazil „zpívat jen Rock´N´Roll, nic víc“, potom zamával muzikanstkému životu Honza Vančura, v létě 1989 se „počasí zkazilo“ a na konci roku odešel do muzikantského ráje Tonda Hájek, deset let po revoluci se se zbytkem kapely nepohodl Jirka Veisser a v roce 2005 se zastavilo srdce celé kapely, které bilo v hrudi Milana Dufka. Skupina samozřejmě o členy pouze nepřicházela, ale byla systematicky doplňována (logicky - jinak by každému, kdo umí do pěti počítat bylo jasné, že by celou produkci musel obstarával Mirek Řihošek a jeho banjo, což je přeci jenom spíše sólový, než doprovodný nástroj)….
Nepřehledná současnost
V současné době máme kapely, které se hlásí k odkazu Rangers tři… Trochu to připomíná kauzu fotbalových Bohemians…
Tu první tvoří Mirek Řihošek s Honzou Vančurou, který se už před rokem 2005 začal v roli hosta vracet na pódia – vzali si ze stávající kapely ještě mulitiinstrumentalistu Maxe Pressera, který v roce 1999 nahradil Jirku Veissera, přibrali zkušeného Karla Macálku z Redlova AG Fleku (nebo tedy kapely, co se v posledních letech jmenuje každý den jinak) a potom už jim chyběl do klasické sestavy jenom basista. Tohle uskupení si říká Rangers-Plavci
Druhou skupinu tvoří zbytek kapely z roku 2005, na které se jaksi nedostalo – ti si říkají Rangers band a na nettu tvrdí, že jsou jedinými okračovateli skupiny Rangers.
No a aby toho nebylo málo, písničky starých Rangers prezentuje i Jirka Viesser se svou kapelou Naděje… a protože tohle jméno moc nikomu nic neřekne, tak si od určité doby začali říkat New Rangers.
Doufám, že mi ti další odpustí, ale tak jako Bohemku uznávám pouze tu z Vršovic, tak Rangers je pro mě ta kapela, kde zní banjo Mirka Řihoška…. A právě tahle kapela zavítala v září na měcholupské Veronské náměstí
Koncert – 9.9.2010 - recenze
V dřevních dobách (tj před mým kojením) s Rangers zpívali i zpěvačky – jenomže zpěvačky na rozdíl od zpěváků odcházejí na mateřskou, takže kluci už v té době zjistili, že Honza Vančura má dost široký hlasový rejstřík na to, aby občas „dostal babu“. Tak tohle, vážení přátelé, už neplatí a Colorado si jako host střihla Iva Hajnová a ať se na mě Honza nezlobí, byl to o dost hezčí pohled…
Nebylo to jediné překvapení večera, ale postupně. Příjemně mě překvapil Karel Macálka – přeci jenom jsem moc nechápal, proč jde k countryové kapele borec, doposud hrající na klávesy ve folko-bigbítovém uskupení. Bral jsem to tak, že kluci začínají na zelené louce, tak k sobě berou relativně mediálně známé jméno a tahák na děvčata, čímž ovšem může vzít za své tradiční zvuk kapely… Teď se v duchu omlouvám – Karel hlasově dokonale nahradil Milana Dufka a ještě k tomu zvádá kytaru – je vidět, že členy k sobě vybírali profíci.
Postupně zazněly všechny největší hity, které jsem měl naposlouchané z dávno zničeného magnetofonu. Chlapci hráli v těžké pohodě což dokumentoval Honza Vančura tím, že poprosil jednu paní, jež sledovala koncert z pohodlí domova – na balkóně v prvním patře přilehlého paneláku - o polštářek s tím, že se mu na tom reproduktoru špatně sedí… a světe div se, dostal jej…
Překvapila mě píseň „Vím, vím“- respektive tedy to, že hoši po jejím skončení během jakési dohry najednou přešli do známého „Tap tap, tadada dap tap“ a pokračovali Zrcadlem, které kdysi dávno proslavil Karel Černoch a posléze obnovil Petr Muk – nikdy mě nenapadlo, že je to ta samá melodie…
A ve druhé části koncertu přišla mezi trní růže – kluci si na pódium pozvali zpěvačku, čerstvě odrostlou školném škamnům (tedy JAMu, pokud se pamatuji dobře). Tady se musím červenat, ale méno jsem přeslechl a na nettu nenašel. Podobně jako u Karla Macálky i tady zapracoval dokonalý výběr hlasu – hluboký, mírně zastřený, trochu připomínající Martu Kubišovou v dobách největší slávy… a dokonale padnoucí do vokálů.
Když už jsem si myslel, že celý koncert bude jenom vzpomínkou na třicet a více let staré hity, byl jsem příjemně překvapen i novějšími věcmi: spirituál „Zvlněná fronta“ jsem už v rádiu slyšel, ale nevěděl jsem kdo jej zpívá …. A na závěr mladá krasavice vystřihla kouzelný kousek z dílny Elvise Presleyho, který u nás zpíval Karel Zich po názvem „Černošské gheto“ – tohle byl trochu jiný text, ale podtext zůstal zachován a já měl i tak husí kůži jako pralinky a spodní čelist hledal někde u kolen.
Co říci závěrem? Pánové, děkuji Vám, za celé dětství i za to, že jste mě tam na prahu čtyřicítky dokázali na hodinku a půl zase vrátit…
A abych nezapomněl: Mirek Řihošek opravdu čím dál více připomíná Seana Conneryho J.
