„Ahoj, jakou máš přezdívku?“ „Přátelé mi říkají Alain Delon…“ … ne, jak jste asi poznali, to není scéna z mého života – u mě si žádný z mých přátel nevšiml, jak moc se se svýma modrýma očima a havraními vlasy tomuto francouzskému idolu žen podobám… :-) Jedná se o dialog, který vedli Oldřich Kaiser s Jiřím Lábusem v jednom z prvních porevolučních „kouzelníků“, v němž si poněkud nemístně utahovali ze skautských zvyklostí. Vždycky mi tahle scénka přijde na mysl, když dojde na přezdívky.
Určitě každý z nás alespoň jednu přezdívku za život dostal. Mám za to, že primárním smyslem přezdívky je rozlišit od sebe v kolektivu jedince, kteří mají shodná křestní jména. Postupem času se vyvinula společenství (viz výše), která tuto věc povýšila na určitou tradici, takže přezdívku dostal i ten, koho rodiče vybavili například jménem Vavřinec a podobně. Ale o takových přezdívkách dneska psát nechci… mě jde o ty z běžného života.
Přezdívky vznikají nejčastěji zkomolením příjmení – je to jednoduché, přesně určující a leckdy se to ani za přezdívku nedá považovat: Že „Bary“ se říká Barošovi a „Rajny“ Rajnochovi – to není těžké si domyslet. Ovšem pokud dostanete do vínku trochu zavádějící příjmení, můžete dostat přezdívku, po níž zrovna netoužíte…. Asi tušíte kam mířím… No v dětských letech jsem si se svým příjmením užil své, co Vám budu povídat. Na druhou sranu, to člověka docela zocelí a posléze je vůči určitému druhu nadávek naprosto imunní. A mezi námi, představte si, že ještě po letech se najde dost lidí, kterým přijde vtipné položit otázku: „Jaké máš PIN, Ďourku?“ :-)
No naštěstí ne každý, kdo Vám dá přezdívku, Vás chce naštvat – takže jsem v dětských letech nakonec vždycky skončil u přijatelného oslovení „Pinďa“… Tuhle přezdívku ještě „vylepšil“ náš „stravovací referent“ na střední škole… Jenom tak pro upřesnění – nevím, jak je to se stravováním na školách teď, ale za časů mé povinné školní docházky stravovací referent vybral na konci měsíce doklady o zaplacení obědů, došel s nimi za hospodářkou a dostal pro všechny stravenky… Aby věděl, komu je má rozdat, vždy si je popsal jménem – já pravidelně dostával aršík, na němž bylo v záhlaví uvedeno: „Piňda“… Jednou jsem to nevydržel a zeptal se: „Člověče, zkusil sis to někdy vyslovit? Vždyť by sis na tom zlámal jazyk!“ Ovšem byl jsem naprosto odzbrojen: „Já vím, ale napsaný je to takhle hezčí – to d je samo o sobě dost velký, tak proč ho ještě zvyšovat háčkem, tomu n naopak háček moc sluší…“ Uznejte, že proti tak estetickým důvodům je člověk bezmocný … :-)
Další způsob jak získat přezdívku je něco umět: jezdil s námi na tábory kluk, který tak ovládal balón, že mu začali říkat Tonda Panenka. Došlo to tak daleko, že drtivá většina lidí vůbec netušila, že to není jeho pravé jméno.
A nebo naopak něco neumět: před nějakými patnácti lety jsem připravoval na zahradě třísky na podpal – dřevo bylo mokré, sekera ostrá a pěkně po tom mokrém dřevě sklouzla – zastavila se až o mou levou ruku… Druhý den jsem měl hrát fotbalový zápas – dorazil jsem se zafačovanou rukou a omluvou… Hned bylo zaděláno na novou přezdívku. Oslovení „Sekyrka“ jsem zpočátku bral dost rozpačitě – přeci jenom poukazovalo na mou nešikovnost.. Ovšem teď po letech jsem za něj celkem rád – Jednak už si nikdo nepamatuje jeho původ (přestože jizva zůstala), ale hlavně zní celkem úderně - po úspěšné střele můžu s chutí vykřikovat: „Sekyrka opět ťala do živého…“ :-)
Když na tu dobu vzpomínám, hrával s námi proutník, který dokázal „přefiknout“ každé děvče v okolí jednoho kilometru. To mu na jednom soustředění vyneslo přezdívku „Pilka“. Já hrál na jedné straně zálohy, on na druhé – vlastně už nám chybělo jenom nějaké to „Kladivo“ v útoku, trenér Hřebík na lavičce… a mohli jsme si otevřít funkční truhlárnu.
Svou zatím poslední životní přezdívku jsem si dal tak nějak nechtěně sám: když jsem se registroval na jednom seznamovacím serveru, zkoušel jsem všechny varianty jména Karel a všechny byly obsazené… Nenapadlo mě použít za jméno nějakou číslovku a tak jsem plácnul první slovo, které mě napadlo. Můj synek v té době zrovna prožíval „období dinosaurů“ a já si tak přisoudil přezdívku „Brontosaurus“… Vůbec mi v té době nedošlo, že mi tak všichni, s nimiž se na tomto serveru seznámím, budou říkat.. No potkal jsem tam pár pefektních lidí, se kterými se pravidelně vídám, ale problémem bylo, že jsem na tu přezdívku prostě neslyšel – naštěstí ji kamarádi zkrátili na „Bronťu“ a světe div se, to nějak zafungovalo.
Vyplývá z mého povídání něco? No asi ne, snad jenom rada na závěr:
Pokud Vám někdo dá nějakou přezdívku a začne Vás tak oslovovat, je to jeho problém. Váš problém to začne být v okamžiku, kdy na to začnete slyšet.... :-)
