Pojďte si hrát!

„Tati, pojď si hrát!“ Touhle větou si mě vždycky dcerka omotá kolem prstu. Pravda, mám svůj věk, tak se to ze začátku snažím uhrát na nějakou stolní, či jinak méně akční hru. 

Vím, že s Pexesem už neuspěju, ostatně taky bych v něm asi ošklivě prohrál. V současné době vedou Aktivity a Carcassonne. Ovšem každému je asi jasné, že pod pojmem „hrát si“ myslí potomek něco podstatně kreativnějšího, že?

Kdysi jsem v jednom hodně ospalém odpoledni úspěšně navrhl hru „na medvěda v zimě“. I když tedy "úspěšně"…. po minutě jsem začal krásně zabírat, holce to najednou docvaklo a bylo po hře. Podruhé už se nikdy nachytat nedala. Podobně to dopadá s návrhem hry „na čtenářský kroužek“ (oči v sloup: „ale jenom jednu kapitolu!“), nebo „na uklízecí četu“. Ostatně to občas navrhuju, i když si dcerka na nic hrát nechce.  

Vzpomínám, že kdysi bylo oblíbené „Vlnobití“. To si dítě lehne na peřinu a dospělák vypráví: „Nebe bylo bez mráčku a moře klidné, ale potom se zatáhlo…“ na to se přes dítě přehodí peřina ze všech stran, takže vytvoří takový uzlík „a přišlo vlnobití“… v té chvíli se začne děckem v peřině cloumat na všechny strany… „nakonec se nebe opět rozjasnilo a moře vyplivlo na břeh…“ rozesmátou princeznu, která křičí:“Eštěěě!“

Teď už bych to dlouhonohé éro do peřiny sotva skryl, tak začalo být populární „Masíčko“…

To si takhle kuchař (rozumějte Já) přinese masíčko (dcerku), položí ho do pekáče (na postel) a začne připravovat na pečení. Takové masíčko se musí prosolit z obou stran (hlavně aby to hodně lechtalo), našpikovat (sem tam dloubnout do žeber, na stehna sedm špásů) a dál dle fantazie. Když je po ruce nějaký plyšák, dá se použít jako mašlovačka, polštářem naklepat, onehdá jsem masíčko okořenil tím, že jsem na něj vysypal pytlík plný plastových víček…

Když je hotovo, dáme péct. V našem případě tedy přiklopíme tenkou matrací. Masíčko se vaří, všechno bublá a kuchař má co dělat, aby mu to neuteklo. To se ovšem povede málokdy, respektive se to tedy ještě nepovedlo. Masíčko zdrhne z pekáče, kuchař ho honí po bytě, chytí a všechno se opakuje…

Faktem je, že ten flák masa je čím dál tím těžší a poslední dobou to často končí tak, že se na pekáči ocitne sám kuchař. Ten se tedy překvapivě ani moc nebrání, naopak si pod matrací vychutnává to teplo a chvilku klidu.

Nedávno přišla nová hra: „Budeme hrát na kočičku! Já budu kočička a ty mi budeš dělat věci, které kočičky nemají rády!“

Zní to dost morbidně, ale vím, odkud vítr fouká. Nedávno naše malá zahrnula naši starou a nevrlou kočku takovou láskou, že ta se začala regulérně bránit a my pak strávili odpoledne na pohotovosti s ošklivě vypadajícím kousnutím.

Takže milou „kočičku“ tahám za uši, všelijak pošťuchuju, či až příliš neurvale hladím a ona prská, škrábe a ve finále mě kousne. Nutno tedy říci, že něžně a láskyplně.

Přiznám se, že tuhle hru už považuju za „vypečenou“, jako kdyby jí vymyslel medvěd od Kolína. Jednak proto, že se musím chovat jako pořádný padouch, což mě, dobrákovi od všech kostí, jde pořádně proti srsti a hlavně proto, že nakonec to bolí mě.

Ovšem hrátkám s fantasií ještě zdaleka není konec: „Tatí, zahrajeme si na křížalovou operaci!“ zaznělo teď o víkendu.

„A to se hraje jak?“ zeptal jsem se v neblahé předtuše

„No... Ty sníš křížalu… A já ti jí pak vyoperuju!“

Okamžitě mi blesklo hlavou, že „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“ asi nebyl úplně ideální film pro devítiletou dámu.

Zřejmě Vám budu připadat jako zbabělec, ale já do toho vážně nešel!