Vždycky, když se blíží prázdniny, přineseme si ze školky desky a v nich výkresy, které za uplynulý rok namalovala naše malá. Nejinak tomu bylo i letos. Dcerka mi je chtěla ukázat a vyprávět, co je na nich namalováno. Tak jsme se dohodli, že až večer zalezeme do postele, nebudeme si před spaním číst pohádky, ale prohlížet její výtvory.
Ne, nemyslím si, že nám doma roste další Frída, ale holka maluje ráda a s chutí a stejně ráda o svých obrázcích vypráví. Stromečky jsem ještě dokázal poznat, jablíčka na nich už jsem si pletl s třešněmi. Místo ježečka jsem viděl pavouka (na svou obranu upozorňuji, že měl osm bodlin a všechny směrem dolů), na netopýra jsem už neměl žádný názor.
„Tohle jsi ty.“ Oznámila mi při pohledu na jednu podivnou postavičku. „A proč mám červený vlasy?“ nechápal jsem… „Neměla jsem zrovna jinou pastelku, nó“ zakroutila očima. Upřímně řečeno, bylo to lepší, než aby mi vysvětlovala, že bílá pastelka by na bílém podkladě nebyla vidět.
Obrázek, namalovaný na šedém papíře, vypadal, jako když si do něj někdo zabalil svačinu a potom vyhodil do koše. „To je obrázek z pravěku!“ vysvětlovala mi. „Aha a zmačkaný je proto, že už je to hodně starý papír, že?“ snažil jsem se… „Ale ne, to je proto, aby to vypadalo, jako že je to namalovaný na skále!“
Trochu mě vyděsila obrovská modrá čmáranice, ale vysvětlení mělo opět neotřesitelnou logiku: „To je tornádo!“ Netuším sice, kde viděla tornádo, ale proč ne, pokud by se člověk octl uvnitř, možná by to vypadalo podobně.
Byla tak přesvědčivá a sebejistá, jak dokázala každou šmouhu přesně popsat. Přistihl jsem se při myšlence, že jí tu fantazii závidím. Taky jsem jí kdysi míval, ale zmizela pod nánosy povinností a šedé reality.
Vzal jsem do ruky poslední výkres: „To jsou pastelky v mlíku.“ Viděl jsem tam něco jako cirkusový stan, vedle něj domeček a nějaké zvíře. Mlíko jsem žádné neviděl, pastelky také ne, ale nechtěl jsem se vzdát. Zatoužil jsem alespoň na chvíli zase vidět svět dětskýma očima: „A to mlíko je tady?“ ukázal jsem na takové vlnky v dolní části obrázku. Mohla to být mléčná hladina, opravdu jsem se snažil. Dcerka se na mě nechápavě podívala: „To je tráva a na ní stojí cirkus!“
Udiveně jsem otevřel pusu, abych se zeptal, proč mi tedy říkala, že to je něco úplně jiného, ale předběhla mě: „ Ale malovali jsme to pastelkami, který jsme namáčeli do mlíka …“ a tvářila se při tom, jako učitelka, která kárá nechápavého žáčka.
Obávám se, že můj pokus vydolovat ze sebe zbytky dětské fantazie v očích mé dcery skončil naprostým fiaskem.
