Ten pátek nebylo třináctého, ale mě to tak od rána připadalo.
Když jsem doběhl na stanici autobusu a viděl jeho koncová světla, tak jsem ještě nic netušil. Občas se stává, že jede o minutu, dvě dříve a já si říkal, že ve špičce u nás na sídlišti mají autobusy sedmiminutové intervaly, takže budu čekat maximálně deset minut. Po dvaceti minutách netrpělivého vyhlížení čehokoliv, co by mělo čtyři kola, jsem už mezi zuby cedil nadávky a bylo mi jasné, že moje ranní plány pomalu berou za své.
Těšil jsem se, že až vystoupím z autobusu, koupím si v pekárně koláček či dva, v práci si k nim uvařím kafíčko, potom posbírám všechny dokumenty a vyrazím na jednání do centra. Na koláčky jsem tedy mohl zapomenout a místo pořádně husté, voňavé turecké kávy s bohatou pěnou mi musela stačit v chvatu vypitá břečka z automatu na chodbě, kterou jsem si v časové tísni spařil jazyk.
Samozřejmě jsem na jednání v centru dorazil s oním spařeným jazykem na vestě a jenom se pohledem omlouval třem lidem, kteří se navzájem neznali, ale už přešlapovali na místě domluvené schůzky a čekali, až je představím - jako na potvoru zrovna všichni přišli včas.
Jednání dopadlo úspěšně a já s kolegou vyrazil zpátky do firmy. To, že nám metro zaklaplo dveře před nosem, mě už nemohlo překvapit. Když jsme vylezli z metra, do stanice právě přijížděla tramvaj, která sice nejede úplně k nám, ale dá se to dojít. Nesměle jsem nadhodil, jestli bychom do ní neměli vlézt, ale kolega byl plný optimismu: „prosím tě, vždyť ta naše má pětiminutové intervaly!“. Během následující půlhodinky, kdy jsme ještě jednou pustili tramvaj, která nejela přímo k nám, na stanici zastavilo všechno, co tam zastavit mohlo, včetně několika taxíků a koňská drožka. Opatrně jsem kolegovi vysvětlil, že jsem se ten den ocitl v jakési modifikaci Bermudského trojúhelníku, v níž se nějakým záhadným způsobem ztrácejí spoje, kterými bych potřeboval jet a vysloužil si vcelku logickou reakci: „teda až ty příště domluvíš jednání v centru, tak pojedu ponorkou, vzducholodí, či vrtulníkem, ale každopádně jinak než Ty“. S těmito slovy jsme nakonec vzali za vděk tou tramvají, od níž jsme to museli dvě stanice dojít pěšky.
Já bych chtěl touto cestou požádat dopravní podnik hlavního města Prahy, až příště budou vyhlašovat akci: „Každý, kdo ujede Janďourkovi před nosem, má bod, se speciálním bonusem za každý další vynechaný spoj“, tak aby mi dali vědět alespoň s dvoudenním předstihem: když už si to mám odnést já, není nutné, abych do podobné kratochvíle namáčel i své kolegy.
