V rozkošné francouzské komedii, jejíž název jsem si vypůjčil i pro tento článek, si Annie Girardotová a Louis de Funès provádějí různé naschvály a je to k popukání. Moje dvě děti ve věku 13 a 7 let jakoby si z nich chtěli vzít příklad. Ovšem to už tak k popukání není.
Oba dva mí potomci jsou zlatí, pokud někam jdeme sami dva. Jakmile vyrážíme ve třech, stává se pro mě výlet „noční můrou“. Jeden řekne, že by chtěl jít doleva, druhý mě automaticky táhne doprava. Pokud chce jeden zůstat na místě, je jedno kde zrovna jsme a co tam děláme, druhému se tam v té chvíli prostě nelíbí a chce okamžitě pryč! Netušíte, kolikrát já už držel výchovnou řeč na téma: „Jednou jsme tady tři a tak se spolu musíme vždy na všem dohodnout!“. Obávám se, že v otázce vštípení tolerance svým potomkům jako otec naprosto selhávám... :(
V posledním dni roku 2014 to nebylo jiné. Vyrazili jsme na krátkou poobědovou procházku. Začalo to dobře: starší potomek mě v poklidné chůzi začal vysvětlovat taje nějaké PC hry, zatímco mladší dcerka rozpustile hopsala okolo a pokoušela se mě trefit sněhovou koulí. Idyla skončila v okamžiku, kdy neomylně ze vzdálenosti jednoho kroku zamířila na bráchu.
Nečekaný útok staršího potomka vyprovokoval k odvetě, při níž to vypadalo, že chce svou mladší sestru zavalit přinejmenším střední lavinou. Samozřejmě jsem tyto snahy rychle utnul a do běla rozžhavený mladý muž, připravený o sladké plody své pomsty, se mílovými kroky rozešel k cíli naší procházky. Zatímco jsem zneklidněně sledoval, jak záda hlasitě špačkujícího puberťáka mizí v dálce, mladší dcerce na zemi narostl hřebínek a hrdě prohlásila: „Já si tu chci postavit sněhuláka!“.. V tu chvíli bych dal království za elastické ruce madam Úžasňákové!
Malou jsem zvedl ze země s tím, že teď na to není čas, hlasitým řevem jsem úprk staršího zpomalil alespoň natolik, abychom jej cca po kilometru dostihli. Znovu následoval proslov ve stylu: „Jak špatné je sobectví a sebestřednost… a jak jsem právě velice zklamán..“ (nejsem si tím úplně jist, ale obávám se, že jsem použil úplně jiné slovo, který by se v TV vysílání nemělo objevit před dvaadvacátou hodinou)
Po návratu do objektu, kde jsme s partou kamarádů Silvestra trávili, jsme si s dcerkou chtěli zahrát „prší“. Starší kluk že si dá s námi. Nejprve vznikl krátký spor, kde budeme hrát. Stůl jsme museli vystěhovat do chodby, protože na jeho místo jsme z vedlejšího, neobsazeného, pokoje přinesli na náš dvoulůžák třetí postel, takže pokud chtěl hrát, musel se synek ze svého ležení přestěhovat na naše letiště. Učinil tak nerad, ale nakonec labužnicky zaujal polohu ležmo v posteli své sestry. Takhle jsme stihli odehrát tři hry.
Potom si malá najednou vzpomněla, že chce do svojí postele a její bratr jí tam odmítl pustit, protože když byl nucen opustit tu svou, tak teď už se ani nehne! Nevím, jak by celou situaci vyřešil studovaný dětský psycholog, ale ve mně už opravdu bouchly saze. Praštil jsem kartami a prohlásil, že když si neumějí navzájem vyjít vstříc a nikdo z nich není ochotný ustoupit, tak si mojí přítomnost nezaslouží a budou si muset vystačit každý sám!
S těmito slovy jsem popadl knížku a odkráčel si číst do toho vedlejšího, prázdného pokoje.
Nevydrželo mi to samozřejmě příliš dlouho. Asi za pět minut měla dcerka hlad. Potom už dorazily další rodiny z různých aktivit, takže se holka pustila do hraní s partou svých vrstevnic a kluk mě na usmířenou vyzval na partičku „prší“ ve dvou s tím, že si budeme psát čárky za výhry.
Za stavu 20:5 v můj prospěch už mu to jako tak dobrý nápad nepřipadalo. No nevybral si dobrý čas. Vypadalo to, že po událostech posledního dne roku 2014 jsem si „štěstí ve hře“ opravdu zasloužil.
