„Tatí, podívej, jaký mám maňásky!“ vítala mě nadšeně dcerka po návratu z práce. Po pravdě řečeno, neměla žádné. Měla dětský časopis s návodem, jak takové maňásky jednoduše vyrobit. Stačilo mít lepidlo, nůžky a barevné papíry.
Coby papírový modelář doma potřebné nástroje samozřejmě mám. Kde se u nás vzaly barevné papíry sice netuším, ale nebylo se na co vymlouvat a tak jsem se vrhl do díla.
Dle návodu jsem složil růžový papír, vystřihl červený rypáček a špičatá ouška a pomalu se mi pod rukama rýsovalo prasátko. Černý papír na oči jsem neměl, ale pomohl jsem si časopisem, kde nějaký zpěvák pózoval v černém saku. Pyšně jsem dcerce předal prvovýtvor a hned dostal další objednávku: „Prosím, ještě jedno pro kamarádku“.
Celý postup jsem tedy opakoval, když mi přes rameno koukl děda a svou otázkou mi sebral hodně velkou část čerstvě nabyté sebedůvěry: „Proč děláš ještě jednu krávu?“
No možná rypák byl moc velký a ty uši by klidně mohly být menší, aby tolik nepřipomínaly rohy, ale barva snad hovořila jasně….
Dcerka byla i druhým prasátkem nadšena a zavelela: „Teď myšku!“ Šedivý papír jsme neměli, ale použil jsem bledě modrý. Pěkně zakulacená ouška s růžovým vnitřkem, očka a čumáček opět ze saka nicnetušícího umělce, fousky domalovat fixem... Kdyby okolo proběhl Disneyho Mickey mouse, tak se musí z fleku zamilovat.
„Ta je krásná! Děkuju tatínku, ňuf, ňuf.“
Dcerka i v nízkém věku evidentně ví, jak znejistělému chlapovi pozvednout ego, ovšem komandovací povahu má po mamince: „Eště kozu!“
S nově nabytým elánem jsem popadl bílou Á čtyřku a začal vybírat vhodnou béžovou na rohy, když slyším z vedlejšího pokoje babičku: „Jé to je hezkej králíček!“
Tak nevím. Buď se na mě moji rodiče domluvili a dělali si z těžce pracujícího člověka nemístné žerty, nebo někdo chyběl při jedné ze zásadních hodin přírodopisu.
Nebo že bych nebyl tak šikovný, jak si o sobě samolibě myslím?
