Před pár lety jsme měli třídní sraz na takovém odlehlém místě. Upřímně jsem měl docela strach, jestli tam trefím.
Naštěstí jsem po cestě potkal bývalého spolužáka a ten přesně znal cestu: "Vystoupíme támhle a půjdeme támhle..." překypoval jistotou, až jsem z něj byl překvapený.
"Jako do toho krpálu?"
"Jo jo, přesně tam!"
Vyrazili jsme a já byl čím dál víc podezřívavý. O tohle kamarádovi jsem věděl, že se odstěhoval daleko za Prahu a to ještě úplně opačným směrem, než mě v té chvíli vláčel: "Opravdu tudy? Tady přece nemůže nic být!"
"Neboj, za touhle zatáčkou to je.."
A opravdu hned za zatáčku na nás vykoukla luxusní restauračka. Nedalo mi to: "Prosím Tě, tys tu někdy byl?"
"Nó, já to tu trochu znám", začal se kamarád kroutit
"Jak jako trochu?" nedal jsem se
"No... byl jsem se tu minulý týden podívat, jako abych trefil.." lezlo z něj pomalu.
"Počkej..." kul jsem železo: "Ty sis udělal stokilometrový výlet jenom proto, abys věděl, kam máš dneska jít?"
"Tak jako úplně né..." kroutil se rozkošně, než se úplně přiznal: "Prostě jsem to popletl... omylem jsem sem šel o týden dřív! Bloudil jsem, jako bys asi dneska bloudil ty a ve finále tu na mě vrchní koukal jak z jara! Místo třídního srazu tu byl nějaký sjezd spolku přátel zvířat. Tak jsem si dal jedno pivo a zase mazal na vlak." Dodával už za hurónského smíchu ostatních bývalých spolužáků.
Já vím, není to úplně historka k popukání, ale co si budeme povídat: v našem věku člověka moc potěší, že je někdo ještě větší popleta, než on sám.
Teď se nám blíží další sraz. Měl bych to asi nechat plavat, ale nedá mi to. Nějak si to musím vychutnat. Vidím to tak, že mám dvě možnosti: buď kamarádovi přesně týden před srazem pošlu SMS s dotazem: "Tak kde se touláš? Čekáme jenom na Tebe!" ... a nebo ještě tak dva dny počkám, zavolám mu, abych se omluvil za neúčast a zeptám se, jaké to bylo :-)
