Není to tak dávno, co jsem tu objevil článek s názvem: „Jsem tak trochu ženatej“. Ve filmu „Líbáš jako bůh“ tuto větu rozkošně použil Oldřich Kaiser. Tady autorka líčí, že chlapi středního věku jsou zřejmě někde vyučováni, jak tuto větu použít v praxi.. Ostatně odkaz je zde: http://peldova.blog.idnes.cz/c/198454/Jsem-trosku-zenatej.html. Nedá mi to, abych na to nezareagoval – berte to tedy jako takovou malou odpověď taky trochu ženatého mládence.
Jak již z prvního odstavce vyplynulo, patřím v současné době mezi muže, kteří jsou „tak trochu ženatí“… ovšem na rozdíl od jiných bych si už dávno přál být „úplně rozvedenej“… Moje žena má stejné úmysly… Takže v čem je háček? Posuďte sami:
Bydleli jsme spolu v malém městě ve středních čechách. Když se náš vztah začal hroutit, probrali jsme všechny varianty našeho soužití a dospěli k názoru, že to není úplně to pravé ořechové a domluvili jsme se na rozvodu. Byt jsme opustili – jeden z nás se i s dcerkou odstěhoval k rodičům do Prahy, ten druhý si pronajal garsonku taktéž v Praze. Známý právník nám pomohl zformulovat náležité žádosti a tu první - žádost o úpravu vztahů rodičů s dítětem po rozvodu - jsme podali u soudu v místě našeho společného bydliště. Tedy v onom malém městě ve středních čechách a čekali… To bylo loni v září…
Po dvou měsících nám dorazil doporučený dopis a místo termínu, kdy se máme dostavit k projednání, jsme zjistili, že tento soud vyhlásil takzvanou „místní nepříslušnost“(tento termín si zapamatujme)… Jak jsme tedy pochopili, naše žádost nepřísluší tomuto soudu, s odůvodněním, že dítě, o které jde, bydlí v Praze a celá záležitost byla postoupena soudu té pražské části, kde dítě fakticky žije…
No budiž – bylo nám řečeno, že to je lepší, protože sociálka se bude chtít podívat na byt, v němž dítě žije, a kdo ví, jestli by se pracovnici z malého městečka chtělo táhnout do Prahy…
Tahle fáze nakonec proběhla v pořádku – sociální pracovnice byla milá, následné soudní jednání probíhalo v přátelské atmosféře, samosoudkyně nás pochválila, že spolu příkladně spolupracujeme a na všem se dokážeme dohodnout… (doslova řekla: „ne že bych Vám to přála, ale klidně přijďte zas, takhle milé lidi tu moc často nevídáme…“) a tak už v březnu jsme měli v ruce rozsudek, že dítě je v péči toho a toho – přesně tak jak jsme se dohodli na začátku…
Vypadá to na happy end, co?
Rychle jsme tedy přistoupil k druhé fázi – byla sepsána žádost o rozvod (ten u něhož zůstávala dcera ji podával, ten druhý byl „žalovaná strana“), podepsána všemi možnými (jenom ověření všech podpisů stálo tisícovku) a odevzdána tam, kde na nás byli tak milí – tedy na té pražské části, kde se projednávala první část…. Po dvou měsících přišel žalované straně dopis s žádostí, aby žalovaná strana uvedla, kde bydlela v době podání žádosti a kde se hodlá zdržovat nadále… Docela zvláštní věc, když v žádosti o rozvod byla doslova uvedena faktická adresa, na níž se zdržuje… No dobrá – žalovaná osoba poslala tedy meilem tutéž adresu a doprovodila jí komentářem, že na této adrese se hodlá zdržovat dokud ji odtamtud někdo nevynese v zubech…
A již v červnu přišel doporučený dopis… místní soud v Praze prý vyhlašuje místní nepříslušnost, protože manželé spolu naposledy bydleli v jiné Praze a postupuje celou záležitost té pražské části v níž fakticky bydlí žalovaná strana…
Že se v tom ztrácíte? No nedivím se – žalovaná strana sice bydlí v pronájmu v Praze, ale poslední společné bydliště bylo přece v malém středočeském městě…. Suma sumárum - očekáváme že za další čtvrtrok dostaneme další vyhlášení místní nepříslušnosti…
A to si představte, že mezi sebou nemáme žádné spory, Stačilo by nám, kdyby nám domů přišel papír s tím, že manželství bylo rozvedeno – jak by to asi vypadalo, kdybychom se hádali o každý ručník – ještě je Vám divné, že někteří muži středního věku raději zůstávají „tak trošku ženatí“ ?
P.S.: po posledním zjišťování situace se ukázalo, že ta pražská část, která vyhlásila místní nepříslušnost jaksi zapomněla naši žádost poslat, takže tam pořád ještě leží… Vše prý bude v nejbližších týdnech napraveno… a léta běží…
