Rok se s rokem sešel a zase přišel čas Růže...
Nejkrásnější festival na světě přežil svou klinickou smrt. Loni na podzim zkrachoval časopis Folk, který pořádal dosavadních osmnáct ročníků. Folková Zahrada byla zrušena a Folkovou Růži v Jindřichově Hradci měl postihnout stejný osud. Naštěstí se proti postavil kapelník a kytarista domácí skupiny Jen tak tak a zároveň profesor místního gymnázia Pavel Jarčevský a ujal se pořadatelství sám. Myslím, že v historii nebylo vyrobeno dost klobouků na to, kolik by jich bylo potřeba před touto odvahou smeknout….
Šetření se projevilo nejenom na formě lístků a snížení počtu hracích dní ze tří na dva, ale hlavně skladbou účinkujících. Samozřejmě odpadla slavná jména, ale tahle redukční dieta celému festivalu dle mého názoru velice prospěla. V závětří písničkářů, kteří v devadesátých letech plnili stadiony, totiž nenápadně vyrostla nová generace, která má setsakramentsky co nabídnout.. Ale popořádku:
Hlavním tématem pátečního odpoledního programu byla kapela Šantré. Folkoví znalci už asi tuší, kam mířím… Během jara kapelu opustila zpěvačka Inka Tognerová, hlavní hlas skupiny a mimo jiné i držitelka titulu Miss Porta. Asi nejenom já jsem byl zvědav, kdo a hlavně jak ji po boku dvojice Dušan Vainer - Pavel Hloušek nahradí… a skutečnost předčila očekávání… Už v okamžiku, kdy na jeviště nakoukla hnědooká tmavovláska většina mužů v hledišti polkla naprázdno, bezděčně zatáhla břicho a nejeden z té většiny se platonicky zamiloval. V tu chvíli bylo jasné, že kapela po vizuální stránce nic neztratila na své přitažlivosti… a v okamžiku kdy zpěvačka Tereza otevřela pusu, zjihla i děvčata. Krásná barva hlasu přesně sedla do Vainerových skladeb. Tohle byl skvělý zážitek, který už nic z odpoledního programu nepřebilo a ještě dneska mi v hlavě zní: „Řeká němá, tiše plyne, když se blíží vodopád..“
Pokud nešlo o reklamní trik a je pravdou, že pro zpěvačku to bylo vůbec první vystoupení na podiu (potvrzovaly to pouze roztomile nesmělé pohledy s nimiž hledala oporu u svých zkušenějších parťáků, zpěv byl dokonalý), znamená to, že se mezi námi skrývají opravdu neskutečné talenty, jenom je objevit…
A propó – víte, že když máte ve Wordu zapnuté automatické opravy a napíšete jméno Vainer, tak se automaticky přepíše na Gauner? Pokud bych to někde zapomněl opravit zpátky, tak se tomuto skvělému kytaristovi a autorovi všech písní kapely omlouvám…
Šantré samozřejmě nebyli jedinou kapelou odpoledního programu. Jako jedna z prvních zaujala kapela Passage. Nebo tedy potvrdila to, co o ní tvrdím už dva roky: že se mílovými kroky dotahuje na tu nejužší špičku.
Naopak úplnou novinkou pro mě byla kapela Pocity. Chvíli jsme se dohadovali, komu se nejvíce podobá hlavní protagonista skupiny. Nakonec jsme se shodli, že jeho hlas je něco mezi Romanem Horkým z Kamelotu a Honzou Brožem z Devítky. Píseň „Srdce z nefritu“ mě donutila zadat do Googlu slovo nefrit – že se jedná o kámen jsem tak nějak tušil, ale zajímala mě tvrdost (dle wikipedie je tvrdý dost, ale také dovede mírnit bolesti hlavy, tlumí agresivitu a pomáhá utišit žal).
Ostatní kapely během pátečního odpoledne zůstaly poněkud ve stínu, ale o to více jsem se těšil na večerní program.
„Sednu si na chodník, otevřu nápoj, zakloním hlavu a zapnu proud. Sto kilowatů teď do mě zapoj, ať lítaj jiskry na suchej troud!“
Těmito slovy začíná píseň „Kdo by zůstal“, s níž vlétla na pódium na třetím nádvoří jindřichohradeckého zámku kapela Epy de mye… A byl to začátek symbolický: řada vypalovaček nabíjejících obecenstvo neskutečnou energií byla přerušována přemýšlivými texty typu: „Na místo rozumu některým z nás měli dát křídla“…
Ano: jihočeská Epy de mye ve mně má již několik let velkého fanouška a nové CD jménem „Maso!“ můžu každému jenom doporučit… Chlapci na podiu sice s kytarama neskutečně řádí, ale ve skutečnosti jsou jejich písničky na pár základních akordů, takže si je i takový neumětel jako já může zahrát doma.
Jako druhé se na podiu objevilo duo Jen tak tak. Hlavní pořadatel celé růže si vysloužil veliký potlesk a zaujal hrou na maličké ukulele. Docela jsme nechápali, jak vůbec na tak maličký krk nástroje může vtěsnat své prsty.
Kapela Šantré dostala svůj prostor i ve večerním programu, ale tady jí ublížil zvukař. I dokonalý hlas nemusí být příjemný, když je přezvučený. Zvláště když Vám ušní doktoři již léta zdůrazňují, že byste se měli vyvarovat pobytu v hlučném prostředí, nebo přijdete i o ty zbytky sluchu co máte... a vysvětlujte jim, že jste ve folkovém festivalu neviděl takové ohrožení…
Podobné problémy měla i další kapela. První píseň dokonce zpěvák dozpíval mimo mikrofon. My jsme se přesunuli za zadní lavice. Jednak proto, že byla zima a sezení už nebylo to pravé ořechové, ale hlavně kvůli větší vzdálenosti od reprobeden. Méně někdy znamená více.
Sekvoj je trampská kapela, která vznikla už někdy na začátku osmdesátých let. Na začátku let devadesátých jsem si jejich první desku přehrál na kazetu a písničky z ní mám zapsané v prvním zpěvníku. Potěšilo mě, že zahráli i ty dvě moje neojblíbenější. Ani v jedné z nich však nenajdeme moc optimismu, obě končí pesimistickou smrtí a jdou to typické „věšáky“, tj. písně u nichž hrozí, že se někdo v obecenstvu před jejich skončením oběsí (znalci si vzpomenou, že podobné mívali Jindra Šťáhlavský, nebo František Stralczynský). Takový je celý repertoár kapely… když už tam není smrt, tak kluka opustila holka a nebo alespoň melancholicky vzpomíná na mládí.. takové už trampské kapely jsou :-)
Členové Sekvoje si mě získali i tím, že na festivalu byli od začátku do konce. Když nebyli na jevišti, pohybovali se v hledišti, pili pěnivý mok a večer pobrukovali při kytaře v místní hospůdce, tohle je mi vždycky sympatické.
Devítka mě coby hlavní tahák večera poněkud zklamala. Je to zvláštní, protože se od loňska příliš nezměnila a loni jsem z ní byl nadšený, ale to je asi tím, že hodně záleží na náladě posluchače. Manželé Brožovi a spol jsou stálicemi na výsluní folku. Každou druhou středu v měsíci pořádají koncerty v Malostranské besedě a to je možná ten kámen úrazu. Vystoupení na nádvoří zámku pro cca pět stovek lidí by mělo být jiné, než pro padesát v malém sále. I o generaci starší bardi ze Sekvoje na podiu hopsali jako mladíci, zatímco hlavní protagonisté Devítky si posedali na připravené židle a nejprudším pohybem bylo nasazování kapodastru.. Prostě tentokrát to nebylo v porovnáním s ostatními ono… A navíc nezahráli „Dlouhej den“ na který jsem se specielně těšil, takže velké mínus.
Závěr patřil kapele Bezefšeho. Přiznám se, že tahle skupina je pro mě těžko uchopitelná. Jejich vystoupení se mi vždycky líbí, ale po skončení si nevybavím jedinou písničku. Prostě rytmus, rytmus a rytmus. Tenhle ansábl totiž dokáže publikum pořádně rozhýbat až roztancovat a to v mrazivém večeru vůbec nebylo od věci.
Roztancované publikum se zklidnilo písničkami hranými bez ozvučení všemi vystupujícími a šlo se na kutě. Začínala deštivá noc a po ní následoval druhý a poslední den Folkové Růže 2012... Ale o něm až zítra...
