Proběhla nám bytem nějaká čtyřiadvacetihodinová virová lapálie. Jak už to tak bývá, coby silný jedinec jsem odolával nejdéle a tudíž v okamžiku, kdy skolila mě, už byl zbytek rodiny pln sil a energie.
„Tatí, já si chci s tebou hrát!“ šveholila dcerka, která byla druhým dnem doma a totálně nevybouřená by životní vitalitu mohla prodávat.
Oproti tomu já sténal v poloze ležícího střelce a nenapadlo mě nic lepšího, než prohlásit, že já si teď můžu hrát maximálně na pacienta. Tím jsem si samozřejmě pořádně naběhl, protože odpověď byla nasnadě: „Tak já budu Tvoje doktorka!“
S těmito slovy popadla špejli a zarazila mi jí pod žebra: „To je teploměr, podrž ho a já si jdu pro stetoskop!“
Rezignovaně jsem si přetáhl peřinu přes hlavu a pokusil se jí zespoda podržet. To byla další chyba. Za chvíli se ozval zvuk trhané textilie, jak to křehké stvoření energicky zabralo a letitý povlak na peřinu byl na dva kusy.
Holka se řehtala, až se za břicho popadala a musím přiznat, že i na mé zmučené tváři tahle situace vyloudila úsměv.
Ovšem doktorským pokusům nebyl konec. Děvče se najednou zatvářilo vážně a ukazováček s prsteníčkem mi zabodlo kamsi pod ucho. Než jsem vyjekl bolestí, už za mnou letělo: „Nedaří se mi nahmatat tep, asi seš mrtvej!“
Jak sami uznáte, léčit mrtvolu už jaksi nemá cenu, takže tímto zjištěním byla práce doktorky u konce.
V duchu jsem přísahal, že jen mi bude trochu líp, okamžitě jí ty nekonečné doktorské seriály zakážu. Zdraví mám jenom jedno a přece se nějakým léčením nenechám zmrzačit!
