Dnes jsem strávil tři hodiny z pracovní doby na zubařském křesle. Já vím, začíná to jako hororový článek, ale nehledejte v tom nic dramatického. Jednak šlo o zub, který už byl pár let mrtvý, tudíž veškerou bolest jsem si již vytrpěl a druhak máme mladou, šikovnou a velice krásnou zubařku, na níž se většina mužského pacienstva chodí s chutí dívat.
Při poslední prohlídce mi bylo vysvětleno, že "čtyřka vpravo nahoře" má svá nejlepší léta za sebou a je to trošku časované bomba. Tak si na mě krásná zubařka vyhradila dvě hodinky a přestože mě tedy v této chvíli nic nebolelo, vrhli jsme se na přípravu pro korunku. Po dobré hodince vrtání se ozvalo: „A půjdeme na rentgen“ a já si bláhově myslel, že je hotovo. Byl to můj velký omyl.
Ne, nebudu popisovat následné broušení již mrtvé hmoty do podoby, aby se na ní dalo něco nasadit, daleko nejvíce času totiž zabrala úplně jiná činnost. Nejprve bylo potřeba dohodnout barvu korunky.
Vůbec jsem netušil, že by to mohlo být složité. Prostě se zkušeným okem koukne a něco vybere. Abych to ještě odlehčil, nasadil jsem světácký výraz a hrdě prohlásil, že nejsem žádný model, takže na barvě nezáleží. Ovšem podcenil jsem fakt, že jsem vydán na pospas osobám ženského pohlaví. Bylo mi vysvětleno, že "trojky" jsou nejtmavší zuby, tudíž trefit barvu "čtyřky" je náročné a pro vyznění celkového úsměvu nesmírně důležité.
A děvčata se zodpovědně dala do práce: „Tohle je moc světlé, to by svítilo, tohle zase moc do šeda“ …. Když už bylo za námi deset minut a já nervózně koukal na hodinky, napadlo sestřičku přizvat ještě osazenstvo druhé ordinace. Poněkud rozladěn jsem podotkl, že na facebooku mám v přátelích jednoho akademického malíře, takže bychom mohli pozvat i jeho, ten by to určitě rozlouskl.
Jak asi tušíte, drzé poznámky mi tváří v tvář ženskému pokolení moc nepomohly. V příštím okamžiku jsem v křesle ležel na zádech a nade mnou se jako sudičky skláněly čtyři hlavy. A ty hlavy vedly velice podivné řeči. Dozvěděl jsem se například, že jsem velice nekonfekční typ, tedy co se týče barvy zubů, protože každý můj zub má jinou barvu. Dostal jsem před obličej zrcátko, abych se přesvědčil, že moje stále ještě současná čtyřka je dokonce u kořínku podivně bíle žíhaná!
V té chvíli mi blesklo hlavou, že tím pádem už tuplem nevím, o čem je tu řeč. Klidně může přibýt třiatřicátý odstín!
Jedna ze sudiček na mě začala svítit a tvarovat mi pusu do různých úsměvů. Marně jsem v ojedinělých chvílích, kdy moje zhmožděné koutky pustila, protestoval, že takhle se pitvořit stejně nebudu. V jednu chvíli se tři dámy ze čtyř shodli na barvě C4. Pomalu jsem si oddechl, když tu čtvrtá dáma prohlásila, že jí se to vůbec nelíbí. Na to třetí dáma uraženě odešla a ta nespokojená začala nanovo.
Asi na tom vcelku nezáleží, ale abych zpravodajské povinnosti učinil zadosti, nakonec bylo do počítače závazně zaneseno, že jako základ bude použita barva M3 a ta bude u kořínku pozvolna přecházet do barvy M4. Přestože jsem měl vzorník stále před očima, vlastně nevím, co si mám pod tím představit, ale doufám, že za dvojbarevnou korunku nebude příplatek.
Při loučení slečna zubařka prohodila, že příště nasadíme korunku. Potom se zarazila a dodala: „Pokud tedy se nám bude pozdávat barva!“
Nedalo mi to: „Barva bude dobrá, i kdyby dodali korunku fialovou s bílými puntíčky!“ a poněkud smířlivějším tónem jsem dodal: „Víte, ono při úsměvu daleko více, než na barvě čtyřky vpravo nahoře záleží na tom, na koho se právě usmíváte!“
A s těmito slovy jsem vycenil všechno, co mi právě v dutině ústní zbývalo.
