Když má jít dítě do postele, je to vždycky problém. Upřímně řečeno: nevěřím, že to v jiných rodinách chodí jinak.
Dokud je capart ještě upřímný a pravdomluvný, namítá, že si chce ještě hrát, nebo se koukat na televizi. Když zjistí, že to neprochází, zkouší zástupné, zdržovací fígle: potřebuje se vyčůrat, napít a najíst. Tyhle rozhovory každý rodič zná.
Není to tak dávno, co u nás "zahánění dravé zvěře" začalo tradičně. Od: „Já si chci ještě hrát“ („Ráno se vstává do školky, už není čas na hraní“) až po: „Já mám ještě hlad!“ („Jídlo bylo k večeři, teď už je kuchyně zavřená“).
Byl jsem hrdě důsledný a neoblomný. V tu chvíli se dcerka odhodlala k poslednímu zoufalému útoku na mé otcovské city. Zvolila ustálené slovní spojení, které si ovšem zapamatovala poněkud nepřesně a tím mu dodala trochu jiný, podstatně morbidnější význam: „Ale tati, přece nemůžu UMŘÍT HLADOVÁ!“
Když jsem se po pěti minutách přestal smát a utřel si slzy, uznal jsem, že za tuhle hlášku si prodlouženou večerku i ten kousek „žvance“ zaslouží. Tím jsem si na sebe upletl bič. Děvče si dalo dohromady dvě a dvě a vyšlo mu, že rodič, který se smíchy popadá za břicho, je vždy poněkud méně rezolutní, než tentýž rodič, rozpálený do běla hádkou se vztekajícím se potomkem.
Od té doby, každý den před odchodem do postele, přeskakuje běžné prosby a rovnou se mě pokouší nějak rozesmát. Vzhledem k tomu, že jako každé dítě disponuje nemalým komediálním talentem, se jí to nezřídka daří.
Jsem z toho takový rozpolcený. Na jednu stranu vůbec není od věci, když člověk už v útlém věku zjistí, že humor je koření, s nímž se dá něčeho dosáhnout podstatně spolehlivěji, než vztekem a pláčem. Na druhou stranu si začínám uvědomovat, že dokud se nenaučím zachovávat kamennou tvář excelentního hráče pokeru, tak nemám šanci, dostat tu holku do postele včas…
