„Otče, proč si taky nevyrobíš raketu z meteoritu a nezaletíš si na Jupiter?“
Musím říci, že tahle otázka mého syna mě docela překvapila. Řekl bych, že jsem nasadil podobný výraz jako Jiří Kodet, když Simona Stašová ve filmu Pelíšky ohodnotila jeho snahu o pomník padlým letcům hláškou: „To muselo dát práci… a přitom je to taková blbost, co?“
Vzpamatoval jsem se rychle a vybruslil jsem z toho nakonec odpovědí, že se mi prostě zrovna nechce a navíc je v Praze a okolí zoufalý nedostatek volných meteoritů. Teprve potom jsem koukl na knížku, kterou chlapec držel v ruce: „Tajemství prstenců Saturnu“. Lehce jsem se nadmul pýchou. Není to tak dávno, co kluk louskal „Deník malého poseroutky“ a teď najednou sci-fi, byť tedy pro mládež. Holt nám chlapec pomalu dospívá.
Druhý den mě překvapila jiná hláška: „Sakra, už bych potřeboval, aby můj otec zemřel stářím!“ Ještě než jsem začal protestovat, kluk pokračoval: „No pojď se na to podívat!“ cpal mi pod nos displej svého notebooku, kde byl obrázek jakéhosi šedovlasého starce. „Jsem princ a potřeboval bych upevnit moc království, nejlépe sňatkem své sestry s vévodou ze severu. Ale copak můžu, když pořád musím poslouchat tohohle páprdu?!“
No ulevilo se mi, takže můj synek se mě ještě zbavit nechce, i když jako teenager považuje každého, komu je nad třicet, za dinosaura. Šlo o počítačovou hru. Někteří rodiče to odsuzují, já ne. Už nestor dětské psychologie profesor Zdeněk Matějíček říkával, že dobré počítačové hry rozvíjejí fantazii.
Jenom tedy doufám, že si kluk neosvojí úplně přesně principy téhle hry. Za prvé proto, že jsem teprve nedávno ostavil čtyřicátiny a nehodlám ještě umírat na stáří. A za druhé proto, že s jeho sestrou, která začala právě chodit do školy, máme úplně jiné plány, než jejím sňatkem upevňovat moc naší rodiny :-)
