Coby teenager jsem vnímala 21. srpen 1968 jako počátek další války vedené tehdejším Sovětským svazem. Války proti osobním svobodám, proti možným změnám. Dnes si musíme toto výročí velmi naléhavě připomínat.
Právě při výročí srpnové okupace bychom si měli znovu a znovu uvědomovat, že demokracie není něco automatického, do čeho se jedinec narodí a tak to navždy zůstane. Velmi rychle se ztrácí a může se změnit v totalitu, ač zpočátku skrytou Když občan najednou zjistí, že není vůbec svobodný, tak už bývá bohužel pozdě.
Především a zejména pro ty, kteří buď z naivity anebo ze své podstaty myšlení tvrdí, že před 17. listopadem 1989 bylo líp, je nutné neustále zdůrazňovat, že komunismus je totalitní systém a je nereformovatelný. Že je to totalitní systém, který vraždil ty, kteří nesouzněli s vládní komunistickou ideologií a nedával lidem, žijícím v daném totalitním systému, žádné svobody. Pouze povinnosti a všudypřítomný strach. O svou rodinu, o sebe, o své přátele. Z mého pohledu je proto připomenutí 21. srpna 1968 a sedmi dnů, které následovaly, čím dál více aktuální.
Demokracie, byť je nedokonalá, neb i člověk je nedokonalý a může podlehnout různým svodům, je totiž jediný slušný a možný společenský řád, kde jsou osobní svobody občanů zaručeny.
Ústavou a systémem právních záruk, kdy občané, pokud jsou moudří, si dobře zvolí své zástupce do volených orgánů parlamentní demokracie. Anebo, a je to jejich vůle daná demokratickým zřízením si nezvolí dobře, ale náprava je vždy možná. Příštími řádnými či mimořádnými volbami. Pokud ovšem nepřijde, tak jak to z historie známe, „obroditel“ a populistickými řečmi nezmanipuluje netušící většinu k obrazu svému. A zde svoboda končí a nastává druh totality.
Z pohledu těch, kteří onu dobu nezažili – a to tak bývá – to může být výročí nějaké vojenské operace. Na papíře to tak vypadá. Ale pro životy mnohých rodin a části společnosti, kdy po stalinistických padesátých letech přišlo uvolnění, znamenala šedesátá léta naději na možný konec komunistických represí, otevření železné klece. Klece, ve které žili naši rodiče, prarodiče a my, jejich děti či vnuci.
Jako mladí lidé jsme Pražské jaro prožívali s nadějí, že totalitní klec bude zbořena. A pak přijely ruské tanky, my běhali po Václaváku ve snaze zvrátit vývoj, který byl plně v režii sovětského vedení, kolem nás střelba, první mrtví, ruští vojáci, tanky, zbraně. Pak jsme pochopili, že je to stejná okupace jako v roce 1938, jen místo Němců přijela vojska tehdejší Varšavské smlouvy a vývoj dál byl nezvratný.
A přišla normalizace a najednou byl zpět všudypřítomný strach, vyhazování lidí z práce, zavírání. Pamatuji si na všudypřítomné tanky, ve Stromovce se váleli ruští vojáci se samopaly, v místech, kam jsme si chodily jako děti hrát a kde jsme prožívali první lásky …
Tehdy jsem měla poprvé, jako mladá, nezralá holka pocit neuvěřitelného hnusu a nenávisti vůči okupantům. Prožívala jsem to, co prožívali moji prarodiče a rodiče v době německé okupace.
A zde se dostávám k podstatě otázky. Bez roku 1938 by nebyl rok 1945, který hbitě využil Gottwald a v čele KSČ umně vymýval mozky všem, kteří zcela logicky byli rádi, že skončila válka a německá okupace. Rok 1948 byl pro nás hodnotová tragédie, bez roku 1948 by nebyl 21. srpen 1968 a následně by nebyl 17. listopad 1989.
A tato historická kontinuita by se měla neustále sdělovat napříč generačním spektrem. Mám stále sílící pocit, či spíše jistotu, že někteří, co prožili část svého života za komunistické totality, zapomněli a vychovávají své děti v duchu tohoto zapomnění. Považuji to za něco neuvěřitelného, co se nám v nečekané chvíli může neblaze vrátit.
