Ústav paměti národa v Bratislavě obhájil před slovenským ústavním soudem svůj názor na spolupráci Andreje Babiše s komunistickou tajnou policií a nedovolil relativizovat svazky Státní bezpečnosti.
Ústav paměti národa v Bratislavě obhájil před slovenským ústavním soudem svůj názor na spolupráci Andreje Babiše s komunistickou tajnou policií a nedovolil relativizovat svazky Státní bezpečnosti.
Tento závěr má svoji důležitost i ve vztahu k České republice, a to nejenom kvůli volbám do poslanecké sněmovny, ale i s ohledem na historicko-politické revizionisty ovládající nyní náš Ústav pro studium totalitní režimů a Archiv bezpečnostních složek, snažící se bagatelizovat komunistický režim a jeho represivní složky.
Ústavní soud v Košicích při svém rozhodování uplatnil více odvahy než soudy české, přestože na Slovensku od poloviny devadesátých let nebyl aplikován lustrační zákon, a slovenské soudnictví tak s těmito kauzami nemělo tolik srovnatelných zkušeností.
O čem ústavní soud vlastně rozhodl?
Především zpochybnil výslechy příslušníků Státní bezpečnosti řídících agenta „Bureše“. A to jak po formální stránce (nebyli zproštěni mlčenlivosti), tak po stránce obsahové (nejsou hodnověrnými svědky).
Jak správně zdůrazňoval Ústav paměti národa, příslušníci Státní bezpečnosti nejsou důvěryhodnými zdroji informací o fungování totalitního komunistického systému, zejména pak Státní bezpečnosti.
Ústavní soud zároveň zpochybnil, že by Ústav paměti národa měl být právně zodpovědný za činnost bezpečnostních orgánů komunistického státu, čili každý další soud jakéhokoliv evidovaného agenta musí být vedení proti jiné instituci než je ÚPN.
Nález ústavního soudu naznačil cestu, jak se ze strany nespravedlivě nařčených občanů dosíci spravedlnosti, a žádat morální i finanční satisfakci přímo od příslušníků Státní bezpečnosti. To se ovšem netýká příslušníků Státní bezpečnosti řídících Andreje Babiše, explicitně ústavním soudem označených za nedůvěryhodné, kteří byli ochotni ze zatím neznámých důvodů popřít svoji činnost u Státní bezpečnosti při jeho registraci za tajného spolupracovníka.
Uvidíme, co se dozvíme, až se tito bývalí příslušníci Státní bezpečnosti díky svým nepravdám dostanou do kouta, a zájmy obou stran se rozejdou.
Můžeme tedy poděkovat nejenom slovenskému ústavnímu soudu za přelomové rozhodnutí, ale také zarputilosti Ústavu paměti národa.
Text vznikl ve spolupráci Pavla Žáčka a Jaroslavy Janderové
