Proti pandemii progresivního levičáctví roušky nestačí

Pandemii koronaviru snad svět, byť za cenu velkých ztrát na životech i ekonomice, přežije. Hůř ale dopadneme, pokud se nepostavíme agresivním nájezdům neomarxistů, chcete-li progresivním levičákům. Roušky nás před nimi neochrání.

Není dne, aby nepřišla další zpráva o jejich nehorázných požadavcích na zákazy, nebo naopak nařízení, či útocích na svobodu nás všech. Již delší dobu čelí systematickým útokům těchto samozvaných rozsévačů dobra velká část průmyslu od energetiky až po automobilky. Ve jménu tzv. klimatické spravedlnosti nám chtějí zakazovat například létání. Nedávno si nizozemský europoslanec a vlivný lídr Zelených Bas Eickhout usmyslel, že členské země by do roku 2030 měly snížit konzumaci masa a mléka nejméně o třicet procent. Teď zase přišlo několik politických stran v Belgii s tím, že se musí zakázat reklama na automobily těžší 1400 kilogramů. Ve svatém zápalu jim přitom nedošlo, že tím například zakážou reklamu na elektromobily.

Vedle zákazů a nařízení, čím můžeme a nemůžeme jezdit, nebo co můžeme a nemůžeme jíst, nám chtějí progresivní levičáci nařizovat i to, jak máme mluvit. OSN třeba vyzvala k upuštění od genderově zabarveného slovníku. Pojmy jako přítel nebo přítelkyně máme nahradit univerzálním pojmem partner, manžel či manželka zase slovem druh. „Pomáhejte budovat svět rovnosti užíváním genderově neutrálního jazyka. Pokud si nejste jisti, zda oslovujete muže či ženu, vycházejte z toho, že oslovujete skupinu,“ nabádá OSN na Twitteru.

Evergreenem se staly požadavky na nejrůznější kvóty, třeba zastoupení žen v politice či vedení firem a doslova hysterie politické korektnosti, kdy se terčem neuvěřitelných útoků stávají lidé, kteří si například dovolí říci, že menstruují ženy, jako se to stalo před pár dny spisovatelce Rowlingové.

Příznačné přitom je, že progresivní levičáci mají neustále plná ústa slov jako demokracie, respekt, spravedlnost, ale současně jakékoli názory, které se jim nelíbí, atakují s agresivitou svědčící o nezměrné nenávisti a nulové toleranci.

Výsledkem jejich „snažení“ přitom není lepší svět, kde se lidé více respektují navzájem, ale naopak společnost, která je rozdělena stále hlubším příkopem.

Přitom se stačí řídit pár moudrými větami, které byly vyřčeny před mnoha lety, a čas mnohokrát ověřil jejich pravdivost. Patří mezi ně: „Žij a nechej žít“; Svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého“ či „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit Vaše právo to říkat."

Poslední citát, který je připisován Voltairovi, byť jej nejspíš sám nikdy nevyslovil, bych ráda vzkázala i progresivním levičákům. Nechci a nebudu jim bránit ve vyslovování jejich názorů. Ale budu se bránit v okamžiku, kdy tyto názory budou chtít přeměnit v činy. Znamenalo by to totiž brutální osekání svobody nás všech.