Připomínat čin Jana Palacha stojí za to

V těchto dnech si připomínáme výročí sebeupálení studenta Filosofické fakulty University Karlovy Jana Palacha. A vzápětí nato i stejný čin studenta Jana Zajíce. Čin o to tragičtější, že byly zmařeny životy mladých lidí. 

Dlouhých dvacet let pak trvalo než byl odkaz těchto planoucích obětí naplněn.

Co předcházelo?

V srpnu roku 1968 vtrhla do tehdejšího Československa okupační vojska armád Varšavské smlouvy. Vojska Polska, Maďarska, NDR a Bulharska posloužily komunistickému vedení Sovětského svazu jako fíkový list, který měl zakrýt samo podstatu tohoto mezinárodního zločinného aktu. Ale jak je dnes známo, i v samotném vedení KSSS nebyl názor na to, zda okupovat Československo jednotný.

Jenomže, jak šel čas, bylo stále zřejmější, že tvrdé komunistické jádro v těchto zemích nabývalo na vrchu, a o nějakém stažení vojsk z okupovaného Československa už nebylo ani slechu. Komunistická propaganda se rozjela na plné obrátky. Okupace se přestala nazývat okupací, ale vydávala se za „bratrskou pomoc“. Pražské jaro už nebylo pokusem o to vtisknout nelidskému komunistickému režimu „lidskou tvář“, ale postupně se čím dál víc stávalo pokusem imperialistických západních sil zvrátit československý socialismus. Komunističtí funkcionáři se začali hromadně kát, a ti nejoddanější i znovu udávat své spolusoudruhy.

Společnost zachvátila letargie a malomyslnost. Postupně se stalo normou lhát na veřejnosti a na oko souhlasit s okupací, zatímco doma se poslouchala Svobodná Evropa či Hlas Ameriky.

Za tohle pokrytectví zaplatila celá generace nesmírnou morální devastací a úpadkem, na který společnost doplácí ještě dnes.

Proti tomu všemu byl namířen ten zoufalý čin dvou (a nejenom jich) mladých studentů. Proto si je dnes máme připomínat. Zvláště v situace, kdy ruské propagandistické servery (a není jich u nás málo, něco kolem padesáti) vytáhly znovu na světlo boží tu nejstrašnější lež – okupace Československa prý nebyla okupací, ale bratrskou pomocí.

Generaci, která ten srpen 1968 zažila na vlastní kůži, už ruská propaganda těžko něco namluví (kromě zavilých komunistů, kteří mají tu podlou lež stále za vlastní). Ona míří právě na tu mladou generaci, která události roku šedesát osm neprožila, pokud už byla na světě. Tu by chtěli ruští propagandisté znovu obelhat.

Nedovolme jim to.

Právě proto je správné čin Jana Palacha, Jana Zajíce a dalších, kteří položili své životy v boji s komunistickou totalitou, trvale připomínat.